Kapitán A družstva Dominik Jedlička vypráví o pinkání o kůlnu, nutnosti kvalitního sparringu i trénování dětí

V týdnu kromě vlastní „normální“ práce stíhá ještě svoje aktivní hraní tenisu, trénování dětí, jako člen výboru TOSK Žamberk se účastní pravidelných schůzí a kromě jiného formuje i vizuální podobu webových stránek klubu a jeho profilu na sociálních sítích. Domluvit si hodinové povídání s Dominikem Jedličkou (25) nebylo úplně jednoduché, zvlášť když do jeho hustě popsaného diáře přibyla ještě svatba. „Sabina mě podporuje, dokážeme si na sebe najít čas,“ usmívá se čerstvý ženáč. 

Dominiku, pojďme se nejprve ohlédnout za uplynulou sezonou. Splnila tvoje očekávání, představy?

"Nečekal jsem vlastně nic. V zimě to stále nebylo ono, pořád jsem se bál kvůli ramenu. Ještě na začátku mistrákové sezony jsem nevěděl, jak to se mnou bude, jestli se rameno neozve, neustále jsem si ho tejpoval. Pak to přestalo. Největší plus té odehrané sezony je pro mě ale určitě hlava."

Co konkrétně tím máš na mysli?

"V létě jsem si začal víc věřit, možná je to i s přibývajícími roky. Ze stavů, kdy jsem v zápasech prohrával, jsem si tolik nedělal hlavu. To bylo pozitivní. Kolikrát jsem obrátil a vyhrál zápasy, kde bych to od sebe nečekal. Odjakživa jsem se ale nikdy nevzdával a snažil jsem se hrát do poslední chvíle. Nerad krečuji zápasy. Dohrát zápas se ctí, i když se třeba nedaří."

Venkovní část sezony, období letních prázdnin a vlastně i září jsi odehrál ve velké pohodě. Máš pro to nějaké své vysvětlení?

"Sešlo se to. Vrátil se Petr Opletal, odehrál s chutí mistráky, burcoval i ostatní, tím to léto začalo. Hned první prázdninový termín jsme vyrazili do Kolína, jel jsem tam po dovolené, bez tréninku. Navzdory ne nijak extra výkonu se mi povedlo dostat se do finále. Najeli jsme na vlnu, bavilo nás hrát a společně trávit čas. Z toho pak vyplynulo, že jsme toho přes prázdniny objeli docela dost."

Jen připomenu, že se ti podařilo ve dvouhře vyhrát hned tři turnaje a ve třech případech jsi odešel jako poražený finalista. To je výborná bilance!

"Nenapadlo by mě, že zničehonic vyhraju v létě hned tři turnaje. Za svůj život jsem až do této sezony vyhrál v singlu jeden turnaj v dospělé kategorii, myslím, že  v roce 2019 (březen 2019 v Žamberku – pozn.). Aby se Petrovi (Opletalovi – pozn.) povedlo nahrát nějaké body, vybírali jsme spíše menší turnaje a většinou to vyšlo tak, že jsem patřil mezi favority turnaje. Každá výhra je pro mě ale samozřejmě cenná, tím spíš, že jsem dost zápasů otáčel z nepříznivého stavu."

Našel bys v uplynulé sezoně nějaký zápas, na který rád vzpomínáš, který ti extrémně vyšel?  

"Určitě vítězství nad Honzou Krejčím (aktuálně 106. hráč celostátního žebříčku, TO TJ Svitavy – pozn.). Tam jsem věděl, že kvalita na jeho straně je. Ale dařilo se mi hrát konzistentně na hranici toho, čeho jsem schopen. Díky tomu jsem ten zápas vyhrál."

Zúčastnil ses i několika turnajů kategorie B. Jak užitečná pro tebe byla konfrontace s hráči, kteří jsou žebříčkově výš než ty? A co ti to ukázalo, aby ses třeba ještě víc přiblížil elitní stovce?

"Určitě mi chybí kvalitní sparringy. Ti kluci hrají o dost víc než já, jsou třeba i z větších měst, takže mají více příležitostí ke sparringům. Momentálně tu k sobě nikoho takového nemám. Zmínil bych slovo preciznost. Oni hrají údery, které chtějí zahrát, mají v tom jistotu, dokážou zahrát pět dlouhých kvalitních balonů za sebou. Což zase souvisí s těmi sparringy. I rychlost hry bývá jinde než moje. Potřeboval bych lepší servis, zapracovat na něm. V tom mě trochu limitovalo zraněné rameno."

Část loňské zimní – halové – sezony jsi v Žamberku strávil sparringy s Adamem Chaloupkou, který zaznamenal obrovský herní progres a momentálně mu patří 86. místo českého žebříčku. Co ti tahle zkušenost dala?

"Byl to pro mě asi nejkvalitnější sparring na pravidelné bázi, který jsem kdy měl. To, že se Adam v Žamberku objevil a trénoval tu s námi, byla skvělá příležitost. Určitě mě  herně zvednul, motivoval mě dál hrát tenis, jezdit na turnaje. Spolu jsme si v roce 2021 zahráli finále čtyřhry na letních oblastních přeborech, moc rád na to vzpomínám."

Čím konkrétně tě Adam herně inspiroval, co by sis od něj do svého tenisu rád přenesl?

"Obdivuji na něm, jak je všestranný, se svojí postavou dokáže být velmi mrštný, rychlý. K tomu ale dokáže přidat i obrannou stránku. Je výjimečný v přechodu na síť, servis, volej, nečeká, jde si pro to. Má cit na balon, dokáže vyhodnotit, kdy jaký úder zahrát, dokáže v pravý okamžik i zpomalit. Když teď mluvím o Adamu Chaloupkovi, vzpomněl jsem si na jednu historku ještě z letohradských časů, který se k němu váže. Když trenéři v Letohradu dávali dohromady soupisku starších žáků na mistrovská utkání, chyběl jim jeden hráč. Rozhodli se tak zapátrat v naší mladší skupině, kde uspořádali rychlý “konkurz” o místo v soupisce. Nakonec si vybrali mě. Jelikož už tehdy nebylo moc času do startu mistráků a já neměl registraci, odehrál jsem svá první tenisová utkání “na černo” pod cizím jménem. Rodiče s úsměvem vzpomínají na můj první zápas v Jevíčku, kde od neznámých diváků slyšeli: „Ten Váš Patrik hraje hezky!”. Naštěstí nepřemýšleli nahlas a neprořekli se, že žádného syna Patrika nemají. Jako Patrik jsem tehdy stihl odehrát zápas i proti našemu Adamu Adámkovi a výše zmíněnému Adamu Chaloupkovi. S oběma jsem prohrál (smích)."

Jaké máš cíle a plány pro nadcházející sezonu či sezony?

"Asi nejsem úplně ten typ, který by chtěl sám objíždět turnaje a něco si dokazovat. Už jsem ve věku, kdy mám i jiné povinnosti. Soustředím se na to být inspirací pro ostatní členy klubu. Mým cílem je pozvednout ostatní hráče a hráčky. To mi pak udělá možná větší radost než nějaká moje výhra. Osobně bych se chtěl samozřejmě zlepšit, zase se o kousek posunout."

Kudy vlastně vedla tvoje cesta k tenisu? Dozvěděl jsem se o tobě, že jsi s tenisem začínal – na dnešní poměry – dost pozdě.

"Dlouho jsem si pinkal s míčkem o kůlnu. A taky s taťkou s raketami na líný tenis, na silnici před barákem."

A přes ulici jste měli nataženou šňůru na prádlo?

"Ne, pozor, měli jsme ručně upletenou síť. Vypadala pěkně.  Když jelo auto, museli jsme síť samozřejmě na chvíli sbalit (smích)."

A k nějaké, nazvěme to organizované formě tenisu, jsi se dostal jakým způsobem?

"Hrál jsem za Letohrad závodně fotbal a kromě toho jsem s tátou docela často pinkal tenis. Byl to doplněk, ale postupně mě to bavilo víc a víc. Když už padala tma, nemohli mě dostat domů. A v té době jsem se nějak nepohodl s trenérem na fotbale, nějak jsme si nesedli. I taťka viděl, že to není úplně to pravé ořechové. Neshody přerostly v rozhodnutí  skončit s fotbalem a naplno se věnovat tenisu. Bylo mi asi 10 let. Rok předtím jsem šel ještě na tenisový nábor v Letohradě, kde mě jedna trenérka, kterou nebudu jmenovat, odmítla s odůvodněním, že takových jako jsem já tam mají mnoho."

To muselo být pro malého kluka, který bažil po tenise, hodně hořké…

"… po jednom tréninku jsem slyšel, že mě neberou. Byl jsem smutný, nečekal jsem to. Vím, že jsem tehdy nehrál kdovíco, ale myslím, že jsem nějakou pohybovou průpravu z fotbalu měl. O rok později jsem nastoupil k paní Škodové, to bylo také v Letohradě, ta mě přijala s otevřenou náručí. Potom jsem přešel k Pavlu Chárovi, kterému pomáhal Sváťa Kubišta. To byly moje začátky s nějakým pravidelným tenisovým tréninkem."

Z Letohradu do Žamberka je to pár kilometrů, jak ses ocitl na kurtech TOSK?

"Postupně jsem v Letohradu neměl s kým hrát. Určitý podíl na přechodu do Žamberka má Jarda Špinler, tehdy hráč TOSK, který v Letohradě tenkrát vyplétal rakety a několikrát se přišel podívat na naše tréninky. Měl dost zajímavé připomínky k mé hře a vždycky jsem si jeho rad vážil, TOSK Žamberk byl pro mě tehdy obrovský klub. Takže pak na nějakém turnaji tady v Žamberku se mamka dala do řeči s Kubou Kulhánkem, domluvil se testovací trénink u Radka (Neugebauera – pozn.), přijel jsem se ukázat. Vybavuji si, že jsem tehdy měl trénink s Šimonem Příhodou a Radek kývnul, že má zájem."

Už několik let kombinuješ svůj závodní tenis s trénováním. Kde bereš inspiraci, u koho se jako stále začínající trenér učíš?

"Nejvíc čerpám od Radka Neugebauera, pod kterým jsem strávil mnoho let.  Snažím se do toho dávat i něco svého. Snažím se řešit problémy, které konkrétní hráči mají. Je to i o nějaké vzájemné komunikaci s nimi. Mám knížku, do které si kreslím cvičení, poznámky, vysvětlivky, podklady k tréninkům, nějaké tréninková schémata mám i v mobilu, tabletu. Jako trenér bych rád pokračoval a zlepšoval se, předával dětem své zkušenosti. Pořád se učím. Na trénincích se snažím i aktivně hrát, děcka se o mě tzv. ohrají."