Upravit stránku

Radek Neugebauer

  • Datum narození: 2. 7. 1971
  • Místo narození: Rychnov nad Kněžnou
  • Rodinný stav: ženatý, 3 děti
  • Vzdělání: gymnázium v Žamberku, ČVUT v Praze (studium nedokončil)
  • Držení rakety: levou rukou, jednoručný backhand
  • Zajímavost: držitel ceny fair play oblastního tenisového svazu
  • e-mail: neugebauer.radek@seznam.cz

K tenisu jej přivedl v pěti letech otec Milan. Právě jemu podle svých slov vděčí za to, že u této hry vydržel tolik let. „Bavil se tím, že je s námi a společně s námi může sportovat. Žádné výčitky. Žádný dril. Radost a smích. Šťastně prožitý čas rodiče a dětí. Ukázal nám jenom tu hru, nic víc. Nedělal z tenisu vědu. Je to pořád jenom obyčejná hra, podobně, jako kdybychom si cvrnkali kuličky za domem. Sám byl stylově rekreačním hráčem. Šikovný na nohách, hrál závodně volejbal na druholigové úrovni.“

Fakt, že začal s tenisem, považuje tak trochu za náhodu. Původně měl, společně se svým bratrem Richardem, zamířit do volejbalového oddílu. V něm ale tak malé děti nebrali. „Táta se pak dozvěděl se, že jakýsi pan Krhounek dělá nábor dětí do své tenisové školičky. A řekl si, že by to byla hezká příprava pro volejbal. Plánoval, že si nás pak přesune na volejbal. To se mu ale už nepovedlo,“ říká s úsměvem. Po ošklivém úrazu hned na prvním jarním tréninku („Při jednom ze cvičení jsem dobíhal k síti a bratr, který sprintoval z druhé strany, máchl raketou a nešťastnou náhodou mě trefil do nosu.“) odložil začátek tenisové kariéry o dva roky. Tenisově vyrůstal po boku úspěšnějšího bratra Richarda pod vedením vojáka z povolání, již zmiňovaného Zdeňka Krhounka. Vzpomíná na něj jako na velmi autoritativního člověka, ale s obrovským srdcem. „Děti to cítily, jak mu na nich záleží, jak je má rád. To bylo motivující. Nosil brýle, měl velmi hluboký hlas, dovedl dát tréninkům disciplínu. Když mi bylo  11-12 let, byl ze Žamberka bohužel převelen jinam,“ .

Právě osoba Zdeňka Krhounka jej formovala pro jeho pozdější trenérskou kariéru a celkový přístup k adeptům tenisového řemesla. „Zdeněk mě velmi ovlivnil v tom, jak dělat tu profesi. To znamená, že na oko musí být člověk přísný, aby měl autoritu, disciplínu. Zároveň to ale nesmí poškodit osobnosti toho svěřence, dítěte. Nesmí cítit, že jste despotický. Musí ve vás vidět přítele, kamaráda. Oba tyto póly Zdeněk výborně kombinoval. Pro mě to bylo inspirující,“ říká a dodává: „Tehdy bych si ani nepomyslel, že bych se tenisu mohl jednou věnovat jako svému zaměstnání.“

V průběhu gymnaziálních studií začal v 15 letech dobrovolně vypomáhat Miloslavu Chvátilovi s vedením tréninků. „Toto období mě velmi ovlivnilo, práce s dětmi se mi velmi líbila. Ochutnal jsem to a zjistil jsem, že mě to hrozně baví.“

Po předčasném ukončení studií na ČVUT provozoval čtyři roky obchod s ovocem a zeleninou a nadále vypomáhal s tréninky. V roce 1994 po zralé úvaze obchodní činnost ukonči a od podzimu téhož roku začal fungovat jako profesionální trenér, první v historii TOSK Žamberk. „Zpočátku jsem vozil děti do sportovní haly v SPŠ Letohrad. K hráčům ze Žamberka přibyly i děti z Letohradu a Dolní Dobrouče, kam jsem dojížděl. Díky výstavbě nafukovací tenisové haly v Žamberku, která byla podnikatelským záměrem mého bratra, jsme spojili své síly a začali děti trénovat společně. Po čase, a to díky snaze tenisového klubu vybudovat vlastní zázemí včetně haly jsme se znovu rozdělili a já pokračoval dále ve spolupráci s klubem TOSK Žamberk. Z počátku v tělocvičně „U žirafy“ a poté v nově vybudované tenisové hale,“ říká. Souběžně s tím postupně pokračoval ve zvyšování tenisové kvalifikace studiem trenérství třetí, druhé a nakonec i první třídy. Díky podpoře manželky Lenky postupně školu rozšiřoval, až po dnešních 70 hráčů.

Trénování považuje za příležitost, jak rozvíjet charakterové vlastnosti malých hráčů. Snaží se zaměřovat na výuku všech dětí, a to i těch s menším nadáním. „Neznamená to ovšem, že bychom neměli úspěchy. Již dvakrát jsem se s naším týmem zúčastnil MČR, v jednotlivcích se mi v mnoha případech podařilo posunout výkonnost hráčů až cca. ke 20. místu v ročníku v České republice.“ Je s dětmi na společné lodi. Chce, aby byla na tréninku přátelská atmosféra. „Na druhou stranu, to, že mi někdo tyká, neznamená, že mě nebude poslouchat,“. Ve své tenisové škole dnes spolupracuje s trenéry Jiřinou Kvapilovou a Adamem Panchartkem. Pro klub dále dozoruje tzv. klubové tréninky – páteční sparringy hráčů. „Nejvíce si cením dobrých vztahů, které si se svými svěřenci vytvořím v jejich dospělém věku. I díky podpoře mé rodiny jsem připraven v této krásné práci dále pokračovat.“

Jiřina Kvapilová

  • Datum narození: 24. 7. 1974
  • Místo narození: Ústí nad Orlicí
  • Rodinný stav: vdaná, 2 děti
  • Vzdělání: SPŠT Ústí nad Orlicí, VOŠ - obor sociálně - právní Česká Třebová, FTK UP Olomouc – studium nedokončeno z rodinných důvodů
  • Držení rakety: pravou rukou, jednoručný backhand
  • e-mail: 24kvapilka@seznam.cz

Jiřina Kvapilová (za svobodna Kočová) dělala své první tenisové krůčky v Ústí nad Orlicí v osmi letech. „Moc se mi líbil zvuk míčku, odrážejícího se od strun výpletu a gentlemanské chování hráčů. Zúčastnila jsem se tedy náboru do tehdejšího tenisového oddílu TJ Jiskra Ústí nad Orlicí, kde hledali děvčata do závodních družstev. Z 60 děvčat nás postupně zůstalo osm, do dospělosti jsme vydržely hrát pouze tři,“ vzpomíná Jiřina. Jejími prvními trenéry byli František Mejdr a Jaroslav Syrový, později např. Petr Kolář. „Ráda na jejich tréninky vzpomínám. Právě proto, že mi tenis hodně dal a chtěla jsem to nějak předat, rozhodla jsem se trénovat děti,“ vrací se k počátkům své trenérské profese Jiřina.

"Fotka je z Ústí and Orlicí, bylo mi na ní asi 8 let."

Prošla závodním tenisem od mladšího žactva po dospělé, kde měla možnost hrát nejvyšší soutěže, v dospělých i divizi (dnešní 2. liga). Tenisové prostředí se jí odmalička okouzlilo svou čistotou, kultivovaností a přátelstvím. Na turnajích si našla řadu přátel, s nimiž se ráda setkává dodnes.  „Díky cestám na turnaje mám hodně zážitků, za které jsem moc vděčná. Proto jsem i své vlastní děti vedla k tenisu a mám radost, že se jim daří a baví je to,“ říká Jiřina Kvapilová.

Za 22 let své trenérské kariéry (Ústí nad Orlicí, Vysoké Mýto, Týniště nad Orlicí, Žamberk, TSM Pardubice, minitenis a babytenis Prostějov) měla možnost trénovat s několika stovkami dětí. S někým dlouhodobě, s jiným jen pár tréninků. „Pokud každý z nich alespoň někdy v životě vezme do ruky raketu a s chutí si zahraje, tak moje snaha nebyla marná. Mohla bych zmínit své trenérské úspěchy u talentovaných dětí (VČ přebory, MČR, Junior Fed Cup, Olympiáda dětí a mládeže, turnaje domácí i zahraniční), ale mým největším úspěchem je, že jsem naučila hrát tenis také děti méně sportovně nadané. Těší mě, že mají ze hry radost, že našly sport, ve kterém se dá přizpůsobit tempo tréninku i sparingpartneři jejich možnostem, a že zažijí pocit být úspěšný. A to je důvod, proč tuhle práci dělám.“

K jejím zálibám patří fotografie, četba, historie či rodinné výlety do přírody. Má ráda jakékoliv míčové sporty, její oblíbenou barvou je modrá a dovolenou si nejlépe užije s rodinnou na zahradě.

Co tě dokáže při tenisu/v životě spolehlivě rozčílit?

Nejvíc mě rozčiluje (na kurtě i v životě) arogance a nefér chování. Nesnáším nepoctivost!

Co nejdůležitějšího tě tenis naučil?

Tenis mě naučil trpělivosti a pokoře. Trpělivosti proto, že výsledky se v tenise nedostavují hned, jakmile si člověk vzpomene a trpělivost je nejdůležitější morální vlastností, kterou hráč, trenér i rodič hráče - všechny varianty důvěrně znám - nutně potřebuje. Pokoře proto, že hráč (trenér, rodič) jeden týden slaví vítězství na turnaji a další týden truchlí po vypadnutí v prvním kole. Úspěch není jistota.

Se kterou tenisovou osobností by ses chtěla setkat osobně? O čem by byla řeč?

Chtěla bych se znovu setkat se svým trenérem Františkem Mejdrem, který už bohužel nežije, a ráda bych mu poděkovala za čas, který se mnou strávil na kurtě při tréninku. Naučil mě toho spoustu, a až teprve když jsem začala trénovat děti já, uvědomila jsem si, co vlastně pro mě udělal. Teď bych si toho daleko více vážila.

Tenisté mají své rituály, zvláštnosti.  Prozradíš nějaký svůj?

Rituál žádný nemám, snad jen, že mám ráda pořádek v tenisové tašce, a mám ráda sbaleno vše, co by se mi mohlo na kurtě hodit. Co jiná ženská nosí v kabelce, já nosím v bagu . Koukali byste, co všechno tam mám. 

Co děláš, když je ti nejhůř?

Říkám si, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř...

Adam Panchartek

  • Datum narození: 10. 5. 1973
  • Místo narození: Králíky
  • Rodinný stav: ženatý
  • Vzdělání: SOU strojírenské TMS 1987-1991, 1993-1995 SOU strojní a zemědělské (zakončeno maturitou)
  • Držení rakety: levou rukou, jednoručný backhand
  • e-mail: panchartekadam@seznam.cz

S tenisem začal v roce 1982 v oddílu Jiskra Králíky. V mládežnických kategoriích se stal několikrát vítězem okresních přeborů ve dvouhře i ve čtyřhře. Po dokončení základní školní docházky mu bylo nabídnuto studium v Pardubicích na strojnické škole, kdy byl zároveň přijat do místního tenisového klubu TSM (Továrna mlýnských strojů) Pardubice (dnešní TK Pernštýn 1897 Pardubice). Po roce však musel ze zdravotních důvodů s tenisem skončit. Po absolvování střední školy nastoupil na podzim roku 1991 základní vojenskou službu a jako voják Hradní stráže měl na starosti ostrahu areálu Pražského hradu. Po návratu domů začal hrát fotbal za TJ Jiskru Králíky, nastupoval převážně v útoku. K tenisu se opět po letech vrátil v roce 2013. Získal trenérskou licenci a v Červené Vodě, kde v současné době bydlí, si otevřel tenisovou školičku, kterou navštěvuje cca. 25 dětí.

"Fotka byla pořízená v roce 1984 v Červeném Kostelci. Já stojím na fotografii jako první zprava, vedle mě stojí bratranec Roman Babic. Všimněte si, že mám raketu značky Kneissl, což byla tehdy docela vzácnost."

Jaký sport kromě tenisu máš nejraději?

Fotbal a hokej.  

Co tě dokáže při tenisu/v životě spolehlivě rozčílit?

Když mně to nejde. A v životě primitiv a blbec.

Co nejdůležitějšího tě tenis naučil?

Pracovitosti. Protože tenis je neskutečná dřina.

Se kterou tenisovou osobností by ses chtěl setkat osobně? O čem by byla řeč?

S Federerem, Edbergem, Kvitovou. Federera bych se zeptal, jestli by mně po ukončení své kariéry nepomohl u nás v Červené Vodě trénovat děti (smích)

 Bez jakého jídla si nedokážeš představit svůj život?

Žádné takové jídlo není.

Máš něco, co by se dalo nazvat koníčkem?

Tenis je moje práce a koníček zároveň. Rád vařím.

Tenisté mají své rituály, zvláštnosti.  Prozradíš nějaký svůj?

Před zápasem si vždy zavážu obě boty... (smích). Ne, nemám žádný. 

 Co děláš, když je ti nejhůř?

Mám oporu ve své manželce, kterou miluji.

Nahoru