Nejférovější publikum je na Australian Open, říká v rozhovoru redaktor Radiožurnálu Jaroslav Plašil

Pokud máte v autě naladěný Radiožurnál,  jeho hlas jste už museli během vašich cest slyšet. Rozhlasový redaktor Jaroslav Plašil je značce Českého rozhlasu věrný téměř dvacet let. Zpočátku se věnoval především fotbalu jako komentátor, o něco později dostal nabídku přibrat k fotbalu ještě tenis. "Práce se za ta léta změnila zásadním způsobem. Zatímco dřív převažovala zápasová hodnocení, rozšířené zpravodajství, tak dnes reportéři nabízejí tematické příspěvky, příběhy, pracují s detailem. Dřív bylo také na všechno víc času, délka příspěvku byla mnohem delší a platí to třeba i pro pravidelné vstupy do zpráv, které se ztenčily zhruba o polovinu. Je to asi přirozený vývoj," říká v původním rozhovoru pro web TOSK Žamberk Jaroslav Plašil. 

Jaroslave, když jsme spolu domlouvali tento rozhovor, ptal jsem se také na vaši vazbu k našemu regionu a vy jste odpověděl kladně... 

"Narodil jsem se ve Znojmě, kde jsem navštěvoval základní školu, po ní jsem zamířil na internát do Jihlavy kvůli studiím na Střední průmyslové školy strojní. Pak TU Liberec, která se nejdříve jmenovala Vysoká škola strojní a textilní Liberec. Od technických směrů jsem ale později utekl ke školství, vystudoval jsem obor Učitelství pro první stupeň základních škol a pár let učil na malotřídce na kraji Liberce. Mezitím jsem poznal svou ženu, se kterou mám 3 děti. Teď už skoro dospělou dívku a dva o trochu mladší kluky. Bydlíme na menší vesnici v Českém středohoří, odkud dojíždím za prací do Prahy nebo různě po světě. I když jsem doteď vůbec nezmínil východní Čechy, jsou v mém životě hodně důležité, otec pochází z Vamberka, kde bydleli i babička s dědou, v okolí spousta příbuzných, každý rok jsme tam byli na prázdninách, v létě se koupali ve Zdobnici nebo v Orlici, v zimě lyžovali v Orlických horách, teta dělala dětskou vedoucí, takže jsem k ní pravidelně jezdíval na tábory, Zdobnice, Slatina, Helvíkovice."

Kudy vlastně vedla vaše cesta do redakce Radiožurnálu? 

"Jako kluk jsem měl spoustu snů, ale o tom, co bych chtěl opravdu dělat, jsem dlouho nebyl rozhodnutý. Jako malý jsem hodně často poslouchal rádio, líbily se mi tehdejší fotbalové a hokejové reportáže na stanici Československého rozhlasu Hvězda a skoro žádná mi neutekla. A jako zná někdo vlakové zastávky na jednotlivých tratích, pamatoval jsem si jména reportérů ze všech stadionů, tak jak se střídali v pořadu S mikrofonem za fotbalem či za hokejem. Asi mě to nějak ovlivnilo, jednou jsem se i zmínil kamarádovi, že bych to chtěl dělat, a když mně řekl, "tak proč to neděláš?" začal jsem o tom trochu víc přemýšlet a přihlásil jsem se v roce 1999 na konkurz do sportovní redakce Radiožurnálu. Nebyl jsem ze začátku úplně smělý, nejistota byla značná, ale pomohlo mi, že jsem mohl pracovat skoro v místě bydliště v regionálním studiu v Ústí nad Labem, tam bylo málo lidí, hodně práce, takže se toho člověk za krátkou dobu dost naučil, navíc jsem souběžně komentoval fotbal v komerční televizi. A to všechno se mi pak hodilo, když jsem dostal nabídku pracovat na plný úvazek na Radiožurnálu. Lehkou trému cítím pořád, hlavně u větších sportovních událostí, ale beru to jako známku toho, že mi ani po tak dlouhé době práce nezevšedněla." 

Jaká je vaše rozhlasová „sportovní aprobace“ a jak jste se dostal k tenisovému zpravodajství? 

"Ze začátku jsem se věnoval hlavně fotbalu, ostatně kvůli tomu mě také brali, jako fotbalového komentátora, o něco později jsem dostal nabídku, jestli bych si k tomu přibral tenis. A protože jsem jako malý kluk pravidelně díky rakouské televizi ORF sledoval všechny tenisové grandslamy, byl jsem šťastný, že jsem mohl v lednu v roce 2009 na svůj první do Melbourne vyrazit." 

Je nebo byla nějaká osobnost, která vám pomohla se v tenisovém prostředí zorientovat, nabrat zkušenosti a celkový vhled do problematiky?

"Na velké tenisové akce z Česka nikdy nejezdilo moc reportérů, aspoň, co jsem zažil, většinou jsme byli dva nebo tři. Někdy jsem býval i sám, což naštěstí přišlo až ve chvíli, kdy mě zkušenější kolegové z jiných redakcí už stihli ukázat, jak to chodí. Velkou školu mi dali i samotní tenisté, kteří mně tak nějak přirozeně naučili, jak se ptát. Člověk podle reakce tak nějak postupně vytušil, co dělá špatně, na co by si měl dát pozor. V tomhle mi hodně pomohli třeba Tomáš Berdych a Radek Štěpánek, se kterými jsem se na akcích často potkával. "

Vy sám hrajete tenis? 

"Na základní škole jsme hráli tenis každý den. Máma pracovala v nemocnici, která nabízela zaměstnancům či jejich rodině tenisové kurty. Bylo nás pár kluků, co jsme od dubna do října skoro každý den lajnovali kurty vápnem, kropili, zametali, dělali si tabulky a pořádali turnaje. Zatímco naši slavní tenisté z televize měly grandslamy čtyři do roka, my je hráli každý týden. S nadšením, ale bez toho, že by na nás někdo dohlížel. Učili jsme se podle toho, co jsme viděli na obrazovce, někdo hůř někdo lépe. Třeba mně řekl jednou strýc, který trénoval sestřenici a jezdil s ní po turnajích na východě Čech, "člověče Jarko, ty máš tolik špatných návyků, že by bylo lepší, kdybys začal hrát levou rukou." No neposlechl jsem ho, hrál pořád pravou, ještě na vysoké škole celkem dost, ale posledních patnáct let velmi vzácně a falešná forma ne a ne přijít (smích)... "

S reportážním mikrofonem máte za sebou už řadu  grandslamů. Který je vám nejbližší nebo nejsympatičtější a proč?

"Asi je to i tím, že to byl můj první grandslam, ale nejradši mám Australian Open. Přijde mi, že má nejférovější publikum, taky je příjemné mít o léto navíc, i když je velkou část turnaje člověk uvnitř, a zlobí ho studená klimatizace. Lidé jsou tam stále ještě hodně otevření, přátelští, jednou jsem šel v noci nebo spíš ráno z kurtů na ubytování a najednou vedle zastavila tramvaj. Řidič jel se soupravou do vozovny, tak mi jen tak zastavil, jestli nechci kus hodit. Jediné velké mínus jsou hodně dlouhé noční programy, které z grandslamu dělají v podstatě non-stop turnaj, protože ve 4, v 5 ráno končíte, a v 9 už zase vstáváte, protože v 11 se začíná hrát. To je hlavně ty první dny, kdy ještě člověk bojuje s časovým posunem, hodně náročné." 

Změnila se nějak zásadně práce sportovního rozhlasového reportéra za tu dobu, co v rozhlase působíte? A pokud ano, v čem konkrétně?

"Práce se změnila zásadním způsobem, zatímco dřív převažovala zápasová hodnocení, rozšířené zpravodajství, tak dnes reportéři nabízejí tematické příspěvky, příběhy, pracují s detailem. Dřív bylo také na všechno víc času, délka příspěvku byla mnohem delší a platí to třeba i pro pravidelné vstupy do zpráv, které se ztenčily zhruba o polovinu. Je to asi přirozený vývoj. Na druhou stranu, stanice nabízí i "odvážnější" projekty, třeba když jde o důležitý tenisový zápas, Radiožurnál zařadí přímý přenos, takže jsem už dvakrát reportoval celé finále grandslamu v radiu, což v minulosti u tenisových zápasů nebylo. " 

V posledních letech panuje velký nepoměr mezi zastoupením českých tenistů resp. tenistek v elitní světové stovce. Jaký je na tento stav váš názor? 

"Je fakt, že byly úspěšnější generace kluků, pak zase dívek, a že se to občas střídalo, ale teď už jsou delší dobu hodně úspěšné české ženy, zatímco u kluků věříme, že to zase snad přijde. Třeba v poslední době udělal Jan Stočes spoustu výborné trenérské práce na svazu, nějaké věci se změnily, kluby mnohem lépe spolupracují, kluci se můžou táhnout, teď v Paříži se mi moc líbil Tomáš Macháč, příští rok tam můžou být i další.  Ale je jasné, že holky mají stále mnohem větší úspěchy a je jich mnohem víc. Asi by to bylo na dlouhý rozbor a nevím, jestli je fér, abych to zrovna já hodnotil, proč to tak je, ale co vidím i na těch menších turnajích, tu ohromnou intenzitu, konkurence u kluků je obecně mnohem větší ve srovnání s dívkami. Pak taky kluci mají víc atraktivních velkých sportů, takže mi přijde, že je větší šance, že se nějaký talent prosadí třeba jako fotbalista nebo hokejista. Možná jsou i holky jako mladé tenisty "poslušnější", těžko se mi to hodnotí, v každém případě máme štěstí, že jich tu máme teď tolik stejně jako dobrých trenérů, kteří se jim mohou věnovat. A velký obdiv rodičům, kteří to musejí všechno utáhnout a časově zvládnout, než ty výjimečně talentované přeberou tenisová centra." 

Existuje něco jako běžný pracovní den rozhlasového reportéra na grandslamu? 

"Dny na grandslamech bývají docela podobné, ráno přijdu do areálu, zapojím techniku na komentátorské pozici, podívám se na program tréninků, abych se mohl na některý případně podívat, podle denního programu zažádám o pozápasové rozhovory s tenisty, kteří zrovna ten den hrají, a pak už jen sleduji, co se děje, hlásím, co se stalo, vyrábím krátké ohlasy do zpráv, rozhovory nebo tematické reportáže z hlasů, které už jsem mezitím natočil. Do toho občas rychlé jídlo. Večer nebo v noci s koncem dne, napíšu do redakce přibližný plán toho, co bych mohl nabídnout druhý den. A pak co nejrychleji spát, každá ušetřená minuta se ráno hodí." 

Máte nějaký pro vás speciální zážitek ze setkání nebo rozhovoru s nějakou z tenisových legend?

"Mám moc rád humor Ivana Lendla, jeho pohotovost a schopnost i na blbost elegantně odpovědět, poutavé vyprávění Jana Kodeše. Ale pokud jde o zážitek, nikdy nezapomenu gesto od Martiny Navrátilové. Ona je obecně vždycky moc milá a vždycky se k nám, pár klukům z Česka, co pravidelně na tenis jezdíme, hlásí.  Jednou jsme byli ještě s kolegou Karlem Knapem z Mladé Fronty domluvení, že se za ní po tréninku stavíme, popovídat si, co je nového, co motorky, lyžování, hokej a taky samozřejmě o tenise. Jenže potíž byla v tom, že nás ochranka v Austrálii nechtěla pustit za ní do hráčské jídelny, do které jsme neměli na akreditaci vyznačené povolení. Martina se za nás přimlouvala, že jsme její kamarádi, ale ochranka dělala svou práci dobře a nepustila nás tam. Načež ohromná tenisová legenda vzala kovové židličky z jídelny a donesla je jednu po druhé na chodbu, abychom se mohli sejít. Bylo mi trochu trapné, že ji ani nemůžeme se židličkou pomoci, ale moc rád na tu příhodu vzpomínám."