Pavel Chára navštívil legendární Roland Garros a vypráví o zlomené Lehečkově raketě, skvělém tataráku z mořských plodů nebo Djokovićově mentální síle

Pavel Chára (47) má za sebou hráčskou minulost v TK Letohrad, letos absolvoval za tým Buldoků populární Extraligu neregistrovaných a v pozici zástupce kapitána dovedl A tým mladších žáků (za který nastupovala jeho dcera Kristýna) k výbornému druhému místu v Pardubickém krajském přeboru. Už tak interesantní rok si na přelomu května a června zpestřil návštěvou v pořadí druhého Grand Slamu sezony, antukového French Open. O své zážitky ze stadionu Rolanda Garrose ležícím v 16. městském obvodu Paříže u Buloňského lesíka se podělil v původním rozhovoru pro webové stránky TOSK Žamberk. 

Nápad navštívit Roland Garros

"Ten byl můj. Předloni jsem byl na „tisícovce“ v Monte Carlu a řekl jsem si, že bych chtěl vidět naživo Wimbledon. Vloni jsme absolvovali Wimbledon, žena byla nadšená, líbilo se jí to, fandila během zápasů, až jsem byl překvapen, myslel jsem si, že to tak nebude (smích). Tak jsem jí řekl - víš co, objedeme všechny čtyři Grand Slamy. Takže letos jsme si dali tu jednodušší variantu Roland Garros a příští rok uvidíme (smích)."

Jak jsme si zařizovali cestu

"Úplně sami. S tím, že jsem Monice (manželce – pozn.) řekl, že chci jet na začátek, řekl jsem jí od kdy do kdy a ona to zařídila tak, že sehnala letenky, ubytování a všechno kolem. A co lístky? ptal jsem se jí pak. No ty seženeš ty, povídá ona (smích). A když jsem je začal shánět, tak už k dispozici nebyly, byly rozebrané. Nevěděl jsem totiž, že booking otevírají už 15. března… My jsme je začali shánět někdy v dubnu, ale to už byly zamluvené všechny lístky do 3. kola. Pak už byly volné, ale my jsme měli ubytování a letenky jen do 3. kola. Nakonec jsme lístky sehnali přes jednu českou cestovku, která se na sportovní zájezdy specializuje."

Ubytování, stravování, program

"Ubytování bylo dál od areálu, ale metrem to trvalo asi jen dvacet minut. A pěšky od metra pak nějakých pět minut. Přiletěli jsme ve středu odpoledne, odlétali jsme brzy ráno v neděli. Měli jsme celé dva dny  - čtvrtek a pátek - na tenis a jeden volný den na procházky po Paříži. Na hotelu jsme měli jen snídani, na obědy jsme chodili do restaurace v areálu Roland Garros. Člověk si tam i trochu, lidově řečeno, orazil. To třeba v Londýně měli jen fast foody. V Paříži byla veliká restaurace. A byla pořád plná. Ochutnali jsme výborná francouzská vína, zkusili jsme bílé, růžové i pravé šampaňské, normálně rozlévané. Měli jsme ústřice. Já jsem si dal třeba tatarák z tuňáka, z mořského vlka, z mořských plodů. Výborné, luxusní. Užívali jsme si to i tímto způsobem, ne, abych si někde na lavičce mazal housku (smích)."

Podmínky v areálu

"První den jsme úplně nevěděli, co od toho čekat, byli jsme trochu vystrašení po zkušenostech z Londýna. Říkali nám, že otevírají v jedenáct hodin, ale že by bylo lepší, abychom tam byli na desátou hodinu. Moc jsme je neposlechli, byli jsme tam o půl jedenácté. Ale stáli jsme frontu jen asi pět minut. Měli to skvěle zorganizované. Jen zkontrolovali, jestli do areálu návštěvník něco nevnáší, nejen bombu, ale i jídlo nebo pití. Byli docela striktní. Manželka měla s sebou malou kabelku, tu ji prohlíželi, jestli v ní něco nemá. Do areálu se nesmělo ani se zavazadly, třeba klasický batůžek dovolen nebyl.  Herní program začínal v jedenáct hodin. Začínali jsme hned na centrálním kurtu Philippa-Chatriera ale zápasy nás tam moc nebavily, byly docela nudné, a tak jsme šli na vedlejší kurty, dívali jsme se i na debly. Viděli jsme například naše Vondroušovou, Bouzkovou, Pavláska. Pak Zvereva, Sabalenkovou. První den jsme absolvovali denní program. Oni to totiž mají rozdělené na denní a noční lístky, denní končí kolem dvacáté hodiny. A pak začíná night session, noční zápas s nějakou velkou hvězdou. Já jsem chtěl vidět Nadala. A věděl jsem, že když si objednám lístky komplet na celé dva dny, tak jeden den ho určitě uvidím.  Měli jsme vlastně čtyři lístky té nejlepší kategorie. Ale pak to Nadal asi týden před turnajem kvůli zranění zrušil, takže jsem byl trochu zklamaný."

Největší zážitek

"Asi zápas Djokoviće s Alejandro Davidovichem Fokinou (7:6, 7:6 a 6:2 pro srbského hráče – pozn.), to byl náš druhý den. Byl to poslední denní zápas na centrkurtu, trvalo to tři a půl hodiny, přitom to byl jen třísetový zápas. To byla bitva se vším všudy. Přišli jsme na zápas asi v polovině prvního setu, ale vydrželi jsme to celou dobu bez přestávky.  Djoković není můj oblíbenec, ale tam bylo vidět, jaký on je hráč, jak ho i to negativní dokáže posílit, dokáže úžasně pracovat s psychikou. Bylo krásně vidět, jak je mentálně silný, výjimečný. Na konci setů se vybičoval, přestal kazit, hrál jak stroj. Lidi v hledišti mu nepřáli, dokonce na něj pískali, ale jeho to spíš nakoplo. Na tři hlavní kurty je třeba mít místenky, ale na zbylých patnáct ne, takže člověk má možnost na těch vedlejších kurtech sedět třeba na metr od hráče. Počkali jsme si třeba na zápas Jiřího Lehečky, seděl jsem přímo za jeho lavičkou. Lehečka mě trochu zklamal (zápas s Američanem Marcosem Gironem prohrál 2:6, 3:6 a 2:6 – pozn.), herně se mi moc nelíbil. Hodně míčků vystřílel."

Chování diváků

"Když jsme byli ve Wimbledonu, fandil jsem ve stylu „Petro, pojď“ nebo „Marie, zaber“ apod. Ale jakmile člověk vykřikl na Roland Garros něco delšího nebo jména hráčů, tak rozhodčí diváky napomenul. To jsem tedy koukal. Ve Wimbledonu tohle nebyl problém. Pokud jde o složení publika, jsou tam lidé z celého světa a berou to také jako společenskou záležitost. Samozřejmě jsme v areálech v Londýně a v Paříži potkali i dost Čechů."

Srovnání Wimbledonu a Roland Garros

"Organizačně jsou obě akce zvládnuté tak nějak stejně. S tím, že u Angličanů je patrná ta jejich konzervativní mentalita. Příklad  - když chceš lístek, tak si ho musíš vystát. Mně osobně se třeba víc líbil Wimbledon. I z hlediska poskládání areálu, dvorců, mají to přehlednější, ve čtvercovém uspořádání. Roland Garros je taková strašně dlouhá nudle. Do areálu Wimbledonu bylo možné si vzít s sebou lahev s vodou a třeba bagetu, ale v Paříži tě dovnitř nepustili s ničím."

Lístky na Wimbledon se musí vystát

"Kdo chce jít ve Wimbledonu na tenis, přijde na takovou obrovskou plochu, dejme tomu o velikosti pěti fotbalových hřišť. A tam mají namalovanou bílou čáru a na té bílé čáře stojí tři lidi se žlutým praporkem. K tomu žlutému praporku člověk přijde a oni mu dají místenku do řady. Nemůže tak dojít k situaci, že by někdo předbíhal. My jsme o tom věděli, a tak jsme přišli v sedm ráno, ale i tak byly před námi cca dva tisíce lidí. Pokladny otevírali v devět hodin, takže ta obrovsky dlouhá řada se dala do pohybu až v těch devět hodin. Tohle je unikátní. Takhle jsme stáli jednou pět hodin a podruhé pět a půl hodiny, než jsme dostali lístek a mohli jsme jít do areálu."

Suvenýry

"Mám tričko z Wimbledonu, z Roland Garros také. Taky ručník, kšiltovku. To musím. Já jsem na tohle trochu úchylnej (smích). Lehečka vzal raketu a zlomil ji o koleno. Chtěl jsem ji po něm, ale byl v té chvíli naštvaný a strčil ji do koše. Pak přišel sběrač míčků na úklid po zápase. Říkám mu – dej mi ji. Ale někdo z jeho nadřízených na něj zavolal a on mu ji přinesl, asi to mají zakázané."