S Terezou Smitkovou o Wimbledonu, neoblíbené antuce a potřebě pohybu

Na domluvený rozhovor v královéhradeckém Sportparku HIT, kde má svou tréninkovou základnu, dorazila tenistka Tereza Smitková přesně na čas a během hodinového povídání pro webové stránky TOSK volně přecházela u sklenice jemně perlivé vody z vážnějších poloh do smíchu a z tenisového dětství pod vedením Libuše Vondrejsové až do současných dnů. Sedmadvacetiletá rodačka z Hradce Králové (aktuálně 261. hráčka žebříčku WTA) se po herní pauze pokouší dostat zpět na pozice, kde se v minulosti pohybovala. Na přelomu února a března se vydala na turnaj ($25,000) do francouzského Joué-lès-Tours. Ve druhém kole bohužel musela svůj zápas s osmnáctiletou Němkou Nastasjou Schunk (243. místo na žebříčku WTA) skrečovat. „Mám nějaké trápení s pravým zápěstím, teď řešíme, o co jde. Už zápas v prvním kole nebyl po zdravotní stránce úplně nejlepší, ale tím, že to bylo ve dvou setech, jsem to ještě nějak zvládla. Ale druhý den už to bylo hodně rozbolavělé,“ vrací se k zájezdu do Francie.

Terezo, když vyslovím spojení Wimbledon 2014, jakou emoci to ve vás s odstupem několik let vyvolá?

"Vzpomínám na to moc ráda. Je to zážitek, který zatím v mé kariéře, bohužel, nic nepředčilo. To, jak se to celé odehrálo, bylo strašně příjemné. Byla jsem mladá, povedla se mi tam kvalifikace, celkově krásný turnaj. Ty vzpomínky jsou hrozně pěkné. Mrzí mě jen, že se mi to nepodařilo zopakovat nebo dokonce předčit."

Tehdy to byla vaše první účast na grandslamu?

"Ten rok jsem ještě hrála kvalifikace na Australian Open a Roland Garros, ale Wimbledon byl můj první grandslam,  kde jsem postoupila do hlavní soutěže."

Proč myslíte, že zrovna na dvorcích All-England Clubu do sebe všechno tak hezky zapadlo?

"Těžko říct. Byla to asi souhra více věcí. V těch devatenácti letech to člověk tolik neřešil, prostě hrál s čistou hlavou. A můj styl hry je takový, že čistá hlava tomu dost pomůže, hraju útočně. V té době jsem se asi úplně nezabývala tím, že bych mohla v nějaké vyhrocenější situaci udělat chybu."

S přibývajícím věkem si odpovědnost připouštíte víc a víc?

"Je to tak. Pociťuji to víc, i tím, že jsem měla nějaké zdravotní pauzy, tak člověk tenis hned vnímá úplně jinak."

Padla na vás tehdy nějaká tíha z toho, o jak slavný turnaj a areál jde, že by vám to vyloženě svazovalo ruce?

"Myslím si, že snad úplně ne. Byla jsem taková vyjukaná, ale zároveň jsem si to v tu chvíli dokázala užít. Nic moc jsem od sebe neočekávala. Prostě jsem hrála to, co jsem uměla. Myslím si, že i trenér mě dokázal naladit na správnou vlnu. Vždycky jsme si šli zatrénovat, měla jsem i dvě rozehrávky po sobě, protože mě například oslovil David Kotyza, abych se šla rozehrát s Petrou Kvitovou, to jsem samozřejmě neodmítla. Asi mi o trošičku pomohlo to, že Wimbledon byl jediný juniorský grandslamový turnaj, který jsem odehrála, takže jsem alespoň trochu věděla, do čeho jdu."

Rok 2014 byl pro vás průlomový i z hlediska posunu v žebříčku, na konci roku jste vyhrála turnaj ve francouzském Limoges, v dubnu 2015 jste se vyšvihla na 57. místo WTA. Čím si vysvětlujete, že už jste na to v dalších letech nenavázala?

"V následující sezoně jsem měla zdravotní problémy. Nikdo moc nevěděl, o co jde. Měla jsem problémy s patou, nemohla jsem tolik trénovat. V Prostějově mě začali trochu tlačit do jiného trenérského vedení a na mě to asi psychicky docela zapůsobilo. Na můj tenis to mělo vliv."

Jakým způsobem jste se tenkrát za osmifinále odměnila?

"Pamatuji se, že jsem v jednom rozhovoru během turnaje řekla, že bych si chtěla koupit auto. A na konci roku jsem to řešila, i z toho důvodu, že rodiče se mnou do Prostějova nejezdili, cestovala jsem vlakem. Takže - nadělila jsem si velký dárek, ale bylo to potřeba." 

V kolika letech jste začala hrát tenis?

"V sedmi letech."

Proč jste si vybrala právě tento sport?

"Rodiče byli vždycky sportovně založení, chodili si tenis zahrát, rekreačně.  A když zjistili, že se trefím do míčku, tak mě dali do školičky." 

A rozjelo se to…

"Ano (smích)."

Zaujal mě název vašeho prvního klubu - TK Gruba Hradec Králové.

"To je areál dnešní Lokomotivy, naproti Fakultní nemocnici. Tam jsem vyrůstala. U paní Libuše Vondrejsové. Mám s ní skvělý vztah do dneška." 

Fungoval u vás trojúhelník hráč – rodič – trenér?

"Nechci, aby to vyznělo blbě vůči mému taťkovi, ale skoro se dá říct, že trenér byl pro mě chvílemi druhým tátou. Protože jsme spolu trávili relativně dost času a za tu dobu o sobě víte spoustu věcí. Byla jsem u pana Vladimíra Volejníka, s ním jsem trénovala od devíti do osmnácti let. Pak jsem šla do Prostějova."

Táta vám do toho, lidově řečeno, nekibicoval?

"Táta se spíš držel stranou, úplně se do toho nemíchal. A myslím si, že to asi byla dobrá cesta. I tím, že si vzájemně důvěřovali s trenérem, znali se už předtím, než jsem k němu nastoupila."

Pokud spolu nejsou hráč, rodič a trenér ve vzájemném souladu, nemůže rozvoj hráče podle mě dlouhodobě fungovat.

"Určitě, souhlasím. Občas u nás vidím nějaký dětský turnaj a někdy si u toho v duchu říkám - ó jéé…" 

Kdo s vámi v mládežnických kategoriích objížděl turnaje?

"V Čechách to bylo tak nějak na střídačku, možná častěji mamka. Když už jsem pak musela někam jet přes týden a nebo do zahraničí, tak to byla většinou mamka. Táta učí, takže nemohl." 

Váš otec Pavel Smitka je bývalý hokejista, útočník (levé křídlo) Stadionu Hradec Králové. Viděl jsem ho několikrát na kurtu. Tenis je pro něj celoživotní záliba, že?

"Ano, kromě běžek v zimě je to pro něj hlavní sportovní náplň. Chodí hrát pravidelně. V létě, když je hezky, tak večery tráví spíš na tenise než doma (smích). Ale jsem za to samozřejmě ráda." 

Chodila jste si s tátou zahrát?

"Jasně, když jsem byla mladší, tak jsme spolu chodívali. Vždycky mě šetřil. A pak se to obrátilo (smích). Kdysi jsem chodívala i s mamkou. A s tátou si tréninkově chodíme zahrát do dneška."

Kdo vás doposud trenérsky vedl?

"Paní Libuše Vondrejsová, v Hradci Králové pan Vladimír Volejník, v Prostějově Jaroslav Machovský, pak Patrik Navara. A teď Honza Valenta." 

Kdo vám dal nejvíc?

"Když to vezmu z tenisové stránky, od malička, technika a tak, tak paní Vondrejsová a pan Volejník. Pokud jde o vnímání sportu jako takového, tam mi dal asi nejvíc pan Machovský, hodně empatický člověk. S ním jsem si dost rozuměla. Ještě dnes si občas zavoláme." 

Když jsem se na náš rozhovor připravoval, zpětně jsem si projížděl tenisové žebříčky. Váš nástup do vyšších pater byl poměrně pozvolný. Kdy jste si začala uvědomovat, že míříte do absolutní republikové špičky?

"Když mi bylo kolem čtrnácti let, druhý rok ve starších žákyních. Tam se to začalo lámat v tom smyslu, že jsem se víc a víc probojovávala mezi ty nejlepší v rámci České republiky. Mezinárodní juniorské turnaje jsem zase tak moc nehrála. Největší zlom a herní progres u mě nastal kolem patnáctého roku. Asi jsem ráda, že byl u mě nástup pomalejší, že to šlo postupně, zdravě, abych tak řekla. Že to nebylo nějaké přehnané. Když jsem se třeba v mladších žákyních bavila s ostatníma holkama, že trénuji „jen“ třikrát týdně, byly tím až překvapené. Byla jsem spíše ojedinělou výjimkou." 

Měla jste v dětství nějaký tenisový vzor?

"Vyloženě konkrétní ne. Když jsem se začala o tenis víc zajímat, pamatuji se, že byla v mladém věku Viktoria Azarenková, líbilo se mi, jak do toho vždycky šla, agresivně. Když jsem byla v Prostějově, sledovala jsem po očku Petru Kvitovou, Lucku Šafářovou." 

Do jaké míry ovlivnila zranění vaši dosavadní kariéru?

"Měla jsem dlouhé roky štěstí, že v důležitých letech, když člověk dospívá, tak tam jsem neměla žádné problémy. Pak jsem se asi půl roku potýkala s patou, potom, v roce 2019 s pravým ramenem. Nebyla jsem schopná se napít bez bolesti z hrníčku… To mě přibrzdilo a hodně mě to mrzelo, protože jsem se v té době začala vracet tam, kam bych chtěla, dařilo se mi. Příčinou byly oslabené svaly kolem lopatky. Veškerá tíha úderu tak šla na rameno. Přední část ramene byla přetížená. Způsobovalo mi to velké bolesti. Byla jsem s tím i u profesora Koláře. Dodnes musím tuto partii procvičovat. Kvůli tomu jsem stála přes půl roku. Musela jsem se pak naučit nový stereotyp toho pohybu. Nebylo vůbec jednoduché to měnit. A v roce 2020 do toho přišel covid. Takže se ta pauza natáhla na rok." 

Jakým způsobem si plánujete tenisovou sezonu?

"Většinou tak na dva až tři měsíce dopředu. Sepíšu si to, aby to na sebe trošku navazovalo, včetně povrchů. Není to tak, že bych šla vyloženě z týdne na týden, ale zároveň to není ani tak, že bych si naplánovala celý rok. To bych musela být v žebříčku ve stovce, abych si mohla celý rok naplánovat. A poslední doba byla ještě složitější kvůli covidu. Plánuji i podle toho, kde se zrovna nacházím na žebříčku." 

Kolik ostrých zápasů za sezonu zpravidla odehrajete? Máte to nějak spočítané?

"Ne, takovou statistiku nesleduji. Ale hraju tak dvacet, pětadvacet turnajů za rok. Dohromady to může dělat tak kolem čtyřiceti zápasů." 

Máte nějakou oblíbenou zemi, kde ráda hrajete, kam se ráda vracíte?

"Ráda jezdím do zemí jako Francie a Anglie. Nějak mi to tam vyhovuje, sedí mi tam i povrchy. Lidé, okolí, celkově se tam cítím dobře. A samozřejmě - vždycky jsem ráda, když je turnaj někde poblíž než někde na druhé straně světa." 

Jste vyloženě cestovatelský typ?

"Spíš ne. Ne, že bych se třeba vyloženě bála létat, ale mám taková období, že stačí, když se letadlo trošku klepe a už mi to nedělá dobře. Radši jezdím autem, i z toho důvodu, že si s sebou mohu vzít, co chci a co potřebuji." 

Na kterém povrchu se cítíte nejlépe? Nebo je vám to jedno?

"Vždycky u mě byla nejméně oblíbená antuka. Je to paradox, protože na ní jsem vyrůstala. Mám ráda trávu, míčky mají nízké odskoky, podjíždí to na ni trochu, balonek zrychlí. Pro moji hru je tenhle povrch optimální. Na druhou stranu – je nevyzpytatelná, také jsem měla rok, kdy jsem na ni nevyhrála zápas. Jsou i turnaje, kde je tráva od začátku špatná, křivá, takže tam je to spíš boj… Ale samozřejmě, Wimbledon, to je kobereček." 

Otázka za tisíc bodů - máte nějaké vysvětlení, proč je český ženský tenis na mezinárodním fóru v posledních letech výrazně úspěšnější než ten mužský?

"To je otázka… Také by mě to zajímalo. Je pravda, že i mě se na to zeptá spousta lidí, ale odpověď nemám. Nevím, čím to je. Ptají se mě často i lidé z ciziny. U kluků nebo chlapů je určitě větší konkurence. Možná u chlapů hraje víc roli fyzický fond, stačí, když je hráč třeba menšího vzrůstu a hra už pak třeba není zase tak kvalitní na to, aby hrál vyloženě nějakou obrannou hru, kterou by mohl ostatní porážet. Jsou tam pak velké rozdíly. Kritický je přechod z juniorů do dospělých. Zatímco u žen se to vyrovnává dříve, to je můj názor. Tedy - rozdíl dospívající hráčky a dospělé už není tak velký, ten rozestup je menší."

Praktikujete nějaké rituály, které vám v pomáhají dosáhnout maximálního soustředění na zápas?

"Asi ne, snad bych jen zmínila svoji rozcvičku. Mám ji stále stejnou, je pro mě důležitá, před každý zápasem. Rozběhání na zahřátí, nějaké rovinky vedle haly. Pak strečink, běžecká abeceda, rozcvička s Thera-Bandem, ruce a trup. Během zápasu si ráda sednu na lavičku, třeba schovám hlavu do ručníku. Párkrát si pořádně vydechnu."

Jak trávíte svůj volný čas?

"Dělám všechno možné. Snažím se mít každý den nějaký pohyb, když ho nemám, chybí mi, cítím to na sobě. Jsem spíš více unavená, když se nehýbu než naopak. A hodně ráda čtu." 

Mimochodem - prošla jste si covidem?

"Ne, naštěstí mě to nepotkalo (smích)."