Stanislav Tajbr se ohlíží za svým dvacetiletým předsednictvím v čele TOSK Žamberk

Na výroční valné hromadě na konci dubna oznámil Stanislav Tajbr svůj úmysl rezignovat na post předsedy, který zastával dlouhých dvacet let od roku 2003. „Před dvaceti lety byla na místě dnešní klubovny a tenisové haly zelená louka. Myslím, že se za tu dobu podařilo něco vybudovat,“ ohlíží se za svou etapou v čele TOSK Žamberk. Pro úplnost dodejme, že výbor TOSK Žamberk na své schůzi dne 2. 5. 2023 zvolil novým předsedou klubu Jakuba Kulhánka s účinností od 1. 7. 2023. Stanislav Tajbr zůstal nadále členem výboru. Absolvent Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, fakulta strojní (specializace balicí a polygrafické stroje) v rozhovoru pro klubový web vzpomíná na stavbu haly, rozebírá svůj sportovní život a zamýšlí se nad tím, na co kladl jako předseda klubu důraz.

Kdy jsem začal vnímat TOSK Žamberk

"Odmalička jsem sportoval, takže TOSK jsem určitě registroval, věděl jsem, že tady je tenis a jmenuje se to TOSK. Ale původně jsem ho měl spojený spíše s hokejem.A když moje děti začaly tenis hrát, začal jsem je vodit do areálu."

Za jakých okolností jsem vzal funkci předsedy

"Byl jsem tenkrát členem výboru a Míla Chvátil, tehdejší předseda, měl nějaké problémy  profesního charakteru. A v tom roce 2003 jednou přišel, „hodil papíry“ na stůl a prohlásil, že končí, že jde od toho. Domlouval jsem mu, měli jsme spolu docela dlouhý rozhovor. Nicméně složil funkci a byli jsme postaveni před hotovou věc. Stalo se to někdy v polovině sezony. Proběhlo jednání výboru a od roku 2003 jsem zastával funkci předsedy. Pocity? Ty jsem nijak neřešil, prostě to přišlo a bylo třeba začít jednat."

Co obnášelo být předsedou TOSK

"Bylo zapotřebí udržovat kontakty s městem, s vlastníkem tenisového areálu. Někdy to šlo lépe, jindy hůře. Pokud si to dobře pamatuji, zažil jsem za své období předsedy  tři starosty. Byli lidé, s nimiž jsem vycházel skvěle, s některými hůře, tak to ale v životě bývá. Ale v podstatě vždycky jsme se nějak dohodli, nestalo se, že bychom nedojednali nějaký kompromis. Záměr, který byl, vždycky nějak vyšel. Nemohu si stěžovat, městu Žamberk patří určitě dík. Pokud byl v programu bod, který se týkal TOSK, pochopitelně jsem chodil na jednání zastupitelstva, dělal jsem i různé prezentace v power pointu, totéž i na radě města. Myslím si, že to vždycky našlo svoji odezvu. Vždycky jsem se snažil dobře hospodařit, šetřit. Nechápu, jak někdo může fungovat tak, že žije na dluh. Obrovskou posilou byla v tomto směru Jana Schlöglová, pro klub udělala strašně moc."

Stavba pevné haly

"Původní klubovna, legendární Babeta, se nacházela na druhé straně, za silnicí. Postupně jsme si ji upravili k obrazu svému. Pak se ale začala stavět bowlingová herna, my jsme museli jít pryč. Proběhlo jednání s vedením města a bylo nám přislíbeno vybudování zcela nového klubového zázemí. Nejdříve se uvažovalo o nafukovací hale, pak jsme se ale rozhodli, že bychom chtěli něco lepšího, tj. pevnou halu. Nevěděli jsme, pro jakou koncepci se rozhodnout. Tak jsme listovali různými materiály, hledali. Nicméně jsme byli pevně rozhodnuti pro pevnou konstrukci. Líbila se nám podoba haly s dřevěnými vazníky. Zjistili jsme, že jedna taková existuje v italské Padově, a tak jsme tam někdy v roce 2005 vyrazili. Výpravu jsem tvořil já, člen výboru Petr Novotný a tlumočník do italštiny. Hala nás zaujala, nafotili jsme ji, zjistili, jak funguje. Potom se nám podařilo sehnat dotaci 14 milionů kč, asi 4,5 milionu kč dalo město Žamberk. Stavba byla zahájena na jaře 2006 a dokončena v květnu 2007."

Rekonstrukce haly

"Několik let jsme „bombardovali“ vedení města, protože v důsledku vyšší vlhkosti v hale vazníky a zastřešující plachta začaly plesnivět, hala přestala vyhovovat především z energetického a hygienického hlediska. Připravil se projekt, ale finančně byl nad naše možnosti. Požádali jsme tedy o dotaci, bylo nutné připravit žádost, měli jsme na to asi měsíc. To byl doslova šibeniční termín. Jana Schlöglová (členka výboru – pozn.) měla s touto agendou nějakou předchozí zkušenost, jednali jsme také na městě, zda by nám nepomohli s administrativou, ale nepochodili jsme… Tak jsme se do toho pustili sami. Jana s vydatným přispěním Kuby Kulhánka připravila žádost. Přiznám se, že jsem nevěřil, že se to stihne podat v termínu a nakonec jsme dotaci tehdy ještě od MŠMT získali. Měli jsme štěstí na skvělý stavební dozor, který vykonával Jarda Ševčík. Při kontrolních dnech, které se organizovaly, docházelo k problémům, někdy docela zásadním, které se díky Jardovi podařilo vyřešit. Dobrá komunikace byla i s projektantem a generálním dodavatelem stavby. Obrovskou zásluhu na úspěšné realizaci má Kuba Kulhánek, to se ani nedá vypovědět. Ten druhý projekt byl pro nás jako pro klub podstatně náročnější."

Zahraniční zájezdy

"Ze začátku v roce 1993 to byla akce Jany a Tondy Fialových, kteří měli nějaké kontakty. Co si vzpomínám, z holandského tenisového klubu ve Woerdenu projevili zájem k nám přijet. Vymyslel se takový projekt, že pojede skupinka vedoucích, trenér a děti, bude se bydlet po rodinách, k tomu se organizoval tenisový kemp, který měl svůj řád, dopolední a odpolední program, hrálo se meziměstské utkání, pořadatel připravil pro hosty několik poznávacích výletů do okolí či velkých měst. Každý rok se pořadatelství střídalo, fungovalo to řadu let, pak to bohužel skončilo. Kontakty se ale dodnes udržují. První vedoucí, který tady s nimi tehdy byl (Jef Duijs), nás již několikrát navštívil a vloni jsme společně slavili jsme jeho 75. narozeniny. Vyměňujeme si pozdravy k Vánocům, občas si zavoláme."

Můj vztah ke sportu

"Důležitá součást mého života. Tenis jsem dělal vždy jen rekreačně. Závodně jsem se věnoval fotbalu. Hrál jsem buď v záloze nebo na stoperu, později pak jen stopera, zametače (smích). Snažil jsem se hrát v rámci pravidel, občas jsem se ale rozčílil. Za svou kariéru jsem byl dvakrát vyloučený.  Jednou jsem si zlomil ruku, to bylo v Řetové. Byla to otevřená zlomenina, vezli mě do nemocnice do Ústí, byl jsem při vědomí, to byla asi nejstrašnější cesta mého života… Cítil jsem každou zatáčku. S fotbalem jsem skončil někdy v 45 letech. Ještě než jsem šel na střední školu, hrál jsem i hokej. V 15 letech už jsem hrál za chlapy. Měli jsme služby na stříkání ledu, někdy se stalo, že jsem dnes z bývalého kluziště šel rovnou do školy… Jezdili jsme třeba až do Havlíčkova Brodu, přijeli jsme zpátky ve dvě hodiny v noci. Tak to bylo. Dokonce jsem měl nabídku jít do Tesly Pardubice, ale rodiče mi řekli, že musím dodělat školu a pak ať si dělám, co chci. V zimě jsem jezdil na běžkách, hodně mi dalo období studia na vysoké škole v Liberci, v Jizerkách jsem byl dvakrát třikrát v týdnu. Třináctkrát jsem absolvoval Jizerskou padesátku. Jezdil jsem cca  kolem 300. místa celkového pořadí, toho si považuji."

Já a tenis

"Ve fotbale jsem hrál posledního, to byl důležitý post, často v podstatě také situace jeden na jednoho.Při fotbalu jsem se dokázal vytočit, když hrál někdo nečistě, zákeřně.U tenisu jsou hráči oddělení sítí. Nikdy jsem neházel raketou, neodpaloval balonky na protihráče. Měl jsem slušný křížný forehand, docela mi šly prohozy. Moc jsem neuměl podání. Hrál jsem jednoručný backhand, spíš čopovaný. Přestal jsem hrát po operaci kyčle v roce 2013, od té doby jsem už vlastně nehrál. Bál jsem se, abych si třeba při doběhu míčku nebo při skluzu nepřivodil zranění."