Tenis je krutý sport, říká v rozhovoru kondiční kouč a bývalý český reprezentant v ragby Václav Jursík

Měl možnost se profesně potkat s dvojnásobnou grandslamovou šampionkou Angelique Kerberovou, po určitou dobu na turnajích ATP Tour doprovázel někdejší talent australského tenisu Thanasi Kokkinakise, v současné době pracuje pro Brita Camerona Norrieho. Bývalý český reprezentant v ragby Václav Jursík (38) se postupně vyprofiloval v uznávaného kondičního trenéra a v původním rozhovoru pro web TOSK Žamberk například líčí, jak se rodilý Pražák usadí ve Francii nebo co obnáší mužský profesionální tenis. Rozhovor probíhal před začátkem letních prázdnin přes aplikaci messenger a Václavovi v jeho průběhu tykám, protože se delší dobu známe. 

Ahoj Vašku, zdravím tě! Pár let jsme se neviděli, nejprve dovol krátké zeměpisné určení. Já volám z Vamberka, kde se nacházíš ty?

„Já jsem teď u rodičů své ženy, kousek od Štrasburku.“

Když jsem tě před více než deseti lety ve Štrasburku navštívil, s životem ve Francii jsi teprve začínal. Jak tehdy vůbec k tvému odchodu došlo? Jen připomenu, že jsi odcházel jako hráč pražské Sparty a člen reprezentačního týmu, v němž jsi nasbíral 34 startů.

„Pro Francouze jsem byl no name, české ragby pro Francouze nic neznamená. Do Francie mi pomohl bývalý trenér českého národního týmu Christian Gajan, rozuměli jsme si spolu. Chtěl, abych odešel do Francie, já to chtěl také. Letěl jsem tam na víkend na takovou zkoušku, absolvoval jeden trénink a jeden zápas. A oznámili mi, že mě berou. Takže jsem se za týden s jedním kufrem vrátil a podepsal jsem smlouvu na rok. A už jsem zůstal, od té doby jsem ve Francii.“

 V roce 2008 jsi po absolvování FTVS odjel do Francie. Napadlo by tě tehdy, že se tam usadíš natrvalo?

„Ne, vůbec. Já chtěl jen hrát ragby, dostat se do lepší soutěže, ostatní věci mě moc nezajímaly.“

Francie je, pokud se bavíme o ragby, země tomuto sportu zaslíbená. Mohl bys stručně shrnout, kde jsi tam působil?

„Začínal jsem ve Štrasburku, tam jsem strávil pět let. Do roku 2013. Podařilo se nám postoupit do třetí nejvyšší francouzské soutěže, kde jsem odehrál tři roky. Pak jsem odešel, byly tam finanční problémy, změnilo se vedení klubu. Odstěhoval jsem se víc na jih, kousek od Toulouse. Do malé vesničky Figeac. A tam jsem hrál jednu sezonu čtvrtou ligu. Pak jsem odjel hrát na rok na Nový Zéland. Tam jsem jel hlavně kvůli kultuře, během hraní ve Francii jsem si udělal hodně kamarádů ze Zélandu, jel jsem tam hlavně cestovat. A do toho jsem pracoval a hrál ragby.“

Zmínil ses, že se Štrasburkem se ti podařilo postoupit do třetí ligy. Pokud bys měl udělat srovnání s českou nejvyšší soutěží, jak by vyznělo?

„To se s českým ragby vůbec nedá srovnávat, kultura kolem tohoto sportu je ve Francii úplně jiná. Pro ilustraci - i v jejich třetí nejvyšší soutěži fungují týmy na profesionální bázi.“

Jak jsi na tom byl v začátcích se svojí francouzštinou?

„Neuměl jsem nic. Já jsem tedy rok, kdy jsem se na první pokus nedostal na FTVS, chodil na jazykovou školu, ale moc jsem se tam toho z francouzštiny nenaučil. Ze začátku jsem v týmu používal angličtinu, ale jinak jsem se zdejší jazyk začal pořádně učit vlastně až přímo na místě.“

Platí, že nejlepší způsob, jak cizí jazyk zvládnut a osvojit si ho, je žít v dané zemi a mluvit?

„To jo. Když musíš, tak musíš. Jinak to nejde. To tě donutí.“

Takže dnes už si čteš - s trochou nadsázky - Guillaume Apollinaire nebo Marcela Prousta v originále?

„S jazykem jsem na tom v pohodě, udělal jsem si i diplom z francouzského jazyka. Přiznám se, že češtinu už ani moc nepoužívám. Je samozřejmě pořád slyšet, že nejsem rodilý Francouz, ale to není problém.“

Jak tě vlastně ve Francii oslovují a vyslovují?

„Oni říkají „Žursik“.“

My jsme ti říkali Vaklave (smích)

„Ano, tak mi také říkají. A nebo jen krátce „Ček“. To je pro ně tak nejjednodušší.“

Jak vypadá tvůj život ve Francii?

„Oženil jsem se tady, se svojí manželkou Alice jsem se seznámil přes ragby, působila jako fyzioterapeutka našeho týmu ve Štrasburku. Jsme spolu už deset let. Před týdnem (pozn. – 16.6.) se nám narodilo druhé dítě, syn Arthur. Mám ještě dceru Marine, té je 2,5 roku.“

Říkáš syn Arthur – takže budoucí ragbista?

„Uvidíme, uvidíme.“ (smích)

Jak často se ti podaří podívat se domů do Prahy?

„Dříve, když jsem hrával, bylo to daleko jednodušší. Teď, když mám práci a do toho přišel covid, tak to není tak lehké. Naposledy jsem byl v Česku loni v říjnu.“

Svoji ragbyovou kariéru už jsi ukončil?

„Ano, už dávno. Po návratu z Nového Zélandu jsem ještě chvíli hrál, ale pak už to nebylo ono. Sehnal jsem si práci, do toho přišla nějaká zranění. Když jsem ve Francii skončil, tak mě ještě oslovila mateřská Sparta, jestli bych za ně nechtěl hrát. Takže jsem jezdil z Francie na víkendy domů a se Spartou jsme vyhráli titul mistra republiky, kterého já jsem předtím nikdy nevyhrál. A pak jsem definitivně skončil. To bylo, myslím, v roce 2016.“

Jaká byla tvoje pozice v ragby?

„Já prošel tak všude možně, nastupoval jsem skoro všude. Začínal jsem vepředu, na mlynáři. Když jsem pak přišel do áčka Sparty, hrál jsem na křídle. Potom mě dali na zadáka. A když jsem šel do Francie, hrál jsem zadáka číslo patnáct. A skončil jsem na devítce nebo na desítce.“

Já jsem navštívil Francii jen dvakrát nebo třikrát, takže mám o téhle zemi možná trochu naivní a zkreslené představy coby turista, který se sem jede vykoupat na Azurové pobřeží a okusit místní víno, sýry, bagety…  Jak se tobě žije v téhle zemi, co máš na životě ve Francii rád?

„Kvalita života bude ve Francii asi lepší než u nás. Dalším rozdílem je třeba to, že ve Francii máš všechno - moře, oceán, vysoké hory. Příroda v Čechách je také krásná, ale s Francií se to moc nedá srovnávat.“

Vidíš nějaký zásadní rozdíl mezi povahami, náturami obou národů?

„Těžká otázka… Češi, když jde do tuhého, dokážou se semknout. Francouzi, zdá se mi, pořád na něco nadávají, pořád je něco špatně, hodně stávkují. Žije tu hodně cizinců, je to multinárodní země. To u nás není. Francie je velká, každý region je hodně rozdílný třeba co do dialektu, chování, ale třeba i jídla, receptů.“

Co tvoje současné sportovní aktivity?

„Mým sportem je teď rodina (smích). Ke sportu se moc nedostanu, pracuji víc než dříve, navíc jsme se přestěhovali na jih Francie poblíž Nice. Moc času na sport není. Když mám trochu času, zajdu si třeba do posilovny. Jinak těch sportovních aktivit teď moc nemám.“

Pozn. - rozhovor byl přerušen z časových důvodů a pokračovali jsme v něm po týdnu. Řeč se točila především kolem ragby a života ve Francii. Mě ale zajímá hlavně tvoje působení ve světě profi tenisu, o kterém vím, přiznám se, jen zprostředkovaně. Odkud teď vlastně voláš?

„Ze Spojených států amerických. Fort Worth, stát Texas, kousek od Dallasu.“

Já stále Vamberk. Předpokládám, že tam máte vedro…

„To si piš, je tu pořádná výheň.“

Účel cesty?

„Mám tu blok fyzické přípravy s jedním tenistou, s kterým pracuji.“

O koho se jedná?

„Je to Cameron Norrie. A ještě pracuji s Američanem Alexem Rybakovem, skončil universitu, stal se z něj také profík. Na žebříčku se pohybuje kolem 400. místa. S ním spolupracuji spíš na dálku. Posílám mu tréninkové programy. A když jsem teď s Cameronem tady, tak společně trénujeme.“

Jaký máte v USA program?

„Teď jsem celý týden s tím druhým klukem. Na konci týdne přijíždí Cameron. Týden spolu budeme pracovat a pak se přesouváme do mexického Los Cabos na turnaj.“ (pozn. – Cameron Norrie tu v červenci letošního roku vyhrál svůj premiérový titul ve dvouhře na okruhu ATP).

Co to konkrétně znamená, že budete týden pracovat?

„Původně měl přijet alespoň na dva týdny, protože jeden týden je málo, ale tím, že měl hodně zápasů v londýnském Queen's Club a pak ve Wimbledonu, tak si vzal týden navíc na odpočinek. Sám nevím, uvidíme se po delší době. Až přijede, budeme se snažit pracovat na síle. Pracovat na tom, co nemá, když hraje tenis. Budeme pracovat na fyzické připravenosti, síle, výbušnosti, protože to je to, co ztrácí, když cestuje z turnaje na turnaj a jen hraje, nemá moc času jít do posilovny.“

Jak jsi se vůbec dostal k tenisu?

„Po návratu z Nového Zélandu získala Alicce práci v Caen, pracovala pro dívčí volejbalový tým. A já jsem v té době práci sháněl, hrál jsem ještě chvíli ragby, ale už ne na profi úrovni. Poslal jsem životopis do Mouratoglou Tennis Academy, a oni mi asi po šesti měsících odepsali, jestli mohu přijet. Tak jsem přišel, týden jsem s nimi pracoval a oni mi pak nabídli, jestli s nimi nechci přes léto spolupracovat. Tak to začalo. Od malých dětí. Asi po dvou letech jsem začal pracovat s Angelique Kerberovou, která v akademii asi dva týdny pobývala. A na konci třetího roku spolupráce mě poslali na tour s australským tenistou Thanasi Kokkinakisem. S ním jsem tedy cestoval po světě a při té příležitosti jsem poznal Camerona Norrieho. Tušil jsem, že s Kokkinakisem to nebude úplně fungovat, on je trochu svůj… Navíc jsem chtěl z akademie odejít. Alice v té době byla těhotná, já bydlel v akademii, ona bydlela na západě Francie v Agen, tam získala práci v ragbyovém týmu. Takže ona byla tam, já v akademii. Cestoval jsem za ní jen o víkendech, ale když byla těhotná, už jsme to takhle dál praktikovat nechtěli. A tohle byla docela dobrá možnost se odtamtud dostat. Takže jsem Cameronovi poslal životopis, jestli by se mnou nechtěl dělat. Prošel jsem takovým konkurzem přes anglickou federaci a pak mi sdělil, že mě bere. V akademii jsem podal výpověď a začal jsem pracovat s Cameronem.“

Jak dlouho jsi v rámci Mouratoglou Tennis Academy působil?

„Necelé tři roky.“

Šlo o práci na plný úvazek?

„Ano.“

V kterém městě jsi pracoval?

„Jmenuje se Sophia Antipolis. Je to asi 20 minut od Cannes, mezi Cannes a Nice.“

Jak vypadal tvůj běžný pracovní režim, organizace týdne?

„Pracoval jsem se všemi věkovými kategoriemi. S dětmi, s dospělými-začátečníky, pak s pokročilými, nakonec i s profíky. To byl samozřejmě vždycky můj sen.“

Ty sám tenis rekreačně hraješ?

„Ne, moc ne.“

V akademii to byla práce takříkajíc od rána do večera?

„Záleželo na ročním období. Třeba o prázdninách se tam konaly týdenní stáže, každý týden turnusy dětí, to byl docela mazec, makal jsem celý den. A pak přes rok jsem měl maximálně tak čtyři tréninky, jeden trval hodinu a půl.“

Jaké bylo tvoje zařazení, pozice?

„Kondiční trenér.“

Využil jsi tady své letité zkušenosti z ragby?

„Jo, určitě, plus jsem měl nějaké základy z FTVS. Ze začátku jsem toho o tenisu moc nevěděl, takže jsem nějakou dobu postupoval způsobem pokus - omyl. Z ragby jsem se do tenisové přípravy také snažil něco dát. Ale ragby a tenis nemají úplně mnoho společného. A pak jsem se snažil hodně studovat, pracovat s těmi lidmi. A nejvíc, co mi pomohlo, když jsem odešel s Cameronem, tak jsem měl přístup k dobrým věcem díky anglické federaci a naučil jsem se nové věci. Takže bych řekl, že díky tomu osamostatnění a spolupráci s Cameronem jsem se hodně zlepšil a jsem teď mnohem lepší kondiční trenér, než jsem byl v akademii.“

Můžeme se ještě na chvíli zastavit u osoby Thanasi Kokkinakise? Na žebříčku ATP byl nejvýše na 69. místě v června 2015, reprezentoval Austrálii na Letních olympijských hrách v roce 2016. Jaká s ním byla spolupráce?

„Ze začátku to bylo docela dobré, přišel ke mně po zranění. Měl problémy s ramenem, s kyčlí, s kolenem. Začal jsem s ním pracovat, docela to šlo. Pak jsem s ním odjel na turné na pár měsíců a on to mentálně nedával, prohrával zápasy… Řeknu to otevřeně - byl hodně línej. Chtěl všechno, ale nechtěl pro to nic udělat. Takhle bych to asi řekl. Bylo těžké s ním pracovat.“

Pohybově nadaný hráč, kšiltovka dozadu…

„Souhlas, tenisové nadání má úplně mega. On je tenisově velmi nadaný. Jeho problém ale byl, že měl vždycky všechno. Měl sponzory, bylo o něj postaráno, ale niky pořádně nic nevyhrál.“

V kontaktu jste spolu zůstali?

„Trochu ano, občas si napíšeme, ale nic extra.“

Svět profesionálního tenisu je těžce konkurenční prostředí, v němž panuje brutální tlak na místa a body, je to zkrátka tvrdý chleba. Jaký je tvůj pohled coby „insidera“?

„Já měl štěstí, že jsem měl vlastně hned možnost dělat s hráči z první stovky žebříčku, to je pak všechno o dost jednodušší. Ale když nejsi v top stovce, je to fakt náročný… Tenis je krutý sport. Jen hráči z top 10 nebo 20 vydělávají mega peníze, zbytek nevydělává skoro nic… Ten kluk, Američan, s kterým teď spolupracuji, má sponzora, který mu to platí. Kdyby ho neměl, tak by to absolutně nemohl zvládnout, všude možně cestuje, byl teď v Evropě na několika futures. A na nich si nic nevyděláš, jen se sháníš po bodech. Je to fakt hodně náročný… Je to prostě krutý sport.“