Bilanční rozhovor s Radkem Neugebauerem o třiceti letech trénování na parketách, gumě, kanadské antuce a outfitu v péřové bundě

Vloni uplynulo dlouhých třicet let od okamžiku, kdy pojal myšlenku věnovat se trénování tenisu jako regulérní a plnohodnotné profesi. Zařídil si živnostenské oprávnění a v září 1994 se vydal na cestu, po které jde dodnes. Radek Neugebauer (54) v takřka dvouhodinovém povídání pro webové stránky TOSK Žamberk reflektuje dosavadní kariéru, shrnuje bohaté zkušenosti a naznačuje své plány do budoucna.

Radku, když se ohlédneš zpátky do klukovských let, co tě na sportu chytlo a bavilo? Byl nějaký moment, který tě nasměroval ke sportu, pohybu?

"Dá se říct, že jsem měl velkou kliku, protože taťka byl nadaný multisportovec, na kole objel celou republiku, hrál na ligové úrovni volejbal, věnoval se hokeji, byl to v dobrém slova smyslu „blázen“, který uměl všechno. Sport pro něj byl nejvíc. Jako táta se nám s bráchou obrovsky věnoval, vedl nás k všestrannosti. Přišel z práce, dal si svačinu a šlo se ven. Když bylo počasí, tak klidně pětkrát do týdne. Na tohle byl neuvěřitelnej. A vždy s úsměvem."

Proč to nakonec vyhrál právě tenis a ne jiný sport?

"Chtěl nás původně přihlásit na volejbal, ale pak z toho vycouval. Nepodařilo se mu nás tam upíchnout, protože mu bylo sděleno, že berou děti až od devíti let. A v Žamberku působil v rámci TOSK jako trenér pan Zdeněk Krhounek, povoláním voják, legendární postava. A ten bral děti jakéhokoliv věku. Mně bylo tehdy pět a bráchovi sedm, když jsme k němu přišli na první tenisový trénink. Mohu jednu osobní a kuriózní vzpomínku?"

Jasně, sem s ní!

"Při prvním pohybovém cvičení mně brácha zlomil raketou nos… Dobíhali jsme k síti, a když jsme se jí měli dotknout a běžet nazpátek, tak mě tou raketou - samozřejmě nechtěně - majznul přes nos… Takže mě omdlelého odnesli z kurtu a já jsem se pak vnitřně zasekl, že už tam nechci chodit. Asi rok a půl jsem pak na tenis nechodil, zanevřel jsem na něj. Pak, v sedmi letech, jsem se zase přidal.   Začínal jsem s prkýnkem na maso, rukojeť omotanou leukoplastí, aby to nedřelo do dlaně. S tím jsem pinkal do balonku (úsměv)."

Měli tví rodiče nějakou konkrétní představu o tom, čemu by ses měl nebo mohl v budoucnu věnovat? Směrovali tě nějakým konkrétním směrem?

"Ani ne. U bráchy to bylo jiné, hrál tenis na vrcholové úrovni, studoval vysokou školu v Olomouci a u toho hrál tenis, druhou ligu. Já jsem byl na základce velmi průměrný žák, s odřenýma ušima jsem se dostal na gymnázium. Až teprve tam jsem se, pokud jde o prospěch, začal lepšit. Táta byl obchodní náměstek v podniku Elitex, možná snil o tom, že bych se mohl jednou vydat tímto směrem. Ale neměl na to vliv. I když jsem o sobě věděl, že mám pedagogické vlohy, tak bylo jasné, že kvůli prospěchu na pedagogickou fakultu jít nemohu, nedostal bych se tam. Nakonec jsem se přihlásil na ČVUT na strojní fakultu, obor ekonomie. Nastoupil jsem v září 1989. Záhy přišla revoluce, já se do dění zapojil. První půlrok jsme dostali známky víceméně zadarmo, došlo ale k tomu, že jsme se „naučili se neučit“… Pak nás to ale doběhlo, řada z nás, včetně mě, byla nucena skončit."

Když se bavíme o tvém tátovi, pátral jsi někdy po původu příjmení Neugebauer?

"Jen jsme věděli, že máme nějaké předky ze Slezska, kteří se dostali do Rokytnice v Orlických horách. Druhá velká část rodu pocházela z Pastvin. A z tátovy strany tam byla velká větev z Rychnova nad Kněžnou."

Já jsem v Rychnově vyrůstal a dlouho žil, dělal a dělá se tu fotbal, basket, volejbal nebo třeba orientační běh. Zatímco ale v Žamberku je tenis součástí místního života a zdejší DNA, v Rychnově to tak, podle mě, nikdy nebylo. Zamýšlel jsi se někdy nad tím, proč?

"Měl jsem velkého kamaráda Michala Zaňku, který k nám jezdil právě z Rychnova. Já jsem o prázdninách dost často jezdil zase k němu a trénovali jsme na kurtech vedle rychnovské sokolovny. Tam jsem cítil, že je tam nějaká úzká skupina hráčů, kteří si ten prostor okupují pro sebe a bojí se, aby o něj nepřišli. Necítil jsem tam potřebu, že by někdo někomu tenisově pomáhal, učil ho. Nezažil jsem tam, že by někdo někoho trénoval s kbelíkem míčků. To v Žamberku ano. Na druhou stranu, téma obsazenosti dvorců řešil i můj táta. A tak se zápalem sobě vlastním vymyslel a zrealizoval projekt výstavby dvorců číslo pět a šest, které vznikly jako dva volejbalové kurty, zároveň jako velké hřiště na basket a také jako tenisové kurty. Byla tam multifunkčnost. Už tenkrát."

Pojďme do současnosti.  Zajímá mě, jak se vyrovnáváš s náročným režimem tenisového trenéra? Být na kurtu třeba osm hodin denně je fyzicky náročná šichta. Jak regeneruješ? Jak se udržuješ?

"Nedělám to sám, pomáhají mi další trenéři. Právě proto, že nechci trénovat těch osm hodin denně. To je třeba objektivně říct. Protože je to sebezničující. Já sám říkám, že trenérský úvazek má být pět hodin denně, že by se nemělo trénovat víc. Pak tě to nebaví, neděláš to pořádně."

Tenisová příprava může být někdy pořádně stereotypní. Jak se ti daří udržet tréninky pro hráče i pro sebe pestré a motivující?

"Myslím si, že jsem měl kliku na svoji povahu. Jako člověk jsem, myslím, hodně kreativní. A monotónnost nesnáším. Takže abych se mohl dobře cítit jako trenér, tak jsem si vždycky potřeboval srovnat v hlavě, co třeba ten týden chci s hráčem dělat a pořád jsem si ta cvičení proměňoval. Mám i docela dobrou schopnost improvizace, vždycky mi šlo o to, abych hráče nenudil. Když jsem byl mladší, měl jsem dva ventily. Jedním byl závodní tenis, kterému jsem byl, i díky kamarádství s Jardou Malým, absolutně propadlý. Výborně se mi s ním trénovalo, úžasnej kluk. A druhý, a asi podstatnější, že jsme s mojí ženou Lenkou zdědili po tátovi chatu na Pastvinách, která byla v nepěkném stavu. A k tomu nás taťka přesvědčil, ať si s Lenkou postavíme v lese u vody další chatu sami. A já jsem si u toho objevil manuální práci a zjistil jsem, že mi to strašně vyhovuje, pracovat rukama, něco tvořit. U toho jsem si od tenisu skvěle odpočinul. A pak, řeknu to upřímně, přišla nějaká krize středního věku, kdy jsem se cítil fakt vykolejenej, že mi něco chybí, že něco postrádám. A objevil jsem si zpátky muziku, kterou jsem jako mladý dělal. A to bylo něco, co mě najednou úplně okouzlilo. Zavedlo mě zase někam úplně jinam."

Jak se říká, věk nezastavíš. Něco jiného je trénovat řekněme ve třiceti letech věku a něco jiného po padesátce. Jak kdosi prohlásil, tenisoví trenéři jsou nahrávací stroje na odpalování míčků.

"Trénování je těžká fyzická práce. Když jsem byl mladý, skoro jsem nepotřeboval regenerovat, protože jsem měl tělo, které to vydrželo. Pak se ale překlopilo čtyřicet pět let věku a už to začalo. Záda, různá přetížení šlach. Ale úplně největší pohroma pro mě nastala, když se mi před těmi deseti lety začaly objevovat bolesti – lidově řečeno – ostruhy na patě pravé nohy, nemohl jsem pořádně dostoupnout. Je to protivné, hodně mě to omezuje."

Kde sám sebe, pokud jde o trénování tenisu, vidíš za pár let?

"Z mé profese chci kolem šedesátky vycouvat, tím jsem si jistý. Samozřejmě bych byl velice rád, pokud by se mi podařilo postupem času za sebe najít plnohodnotnou náhradu a já bych mohl akademii někomu předat. Zapojený samozřejmě budu dál, ale v nějakém omezeném množství hodin. Dokážu si představit, že budu k dispozici třeba nejmenším dětem. Protože za těch třicet let v branži dobře vím, že tam, v dětském věku, se rodí všechny ty dobré a zároveň špatné věci. Dá se tam ušetřit strašně moc práce těm trenérům dál."

Trenérské práci se věnuješ přes třicet let. Na co jsi ve své trenérské kariéře nejvíce hrdý? A co bys poradil začínajícím trenérům, kteří teprve hledají svůj styl?

(přemýšlí) "Někdo má jako prioritu tenisového trenérství v tom, že z někoho vyroste skvělý hráč. Já jsem zjistil, že někdo pro to dělá maximum a je přitom relativně průměrný, někdo to zase trošku lajdá, a přitom je vynikající. Já nemám až tak velkou souvztažnost mezi tím, jak je kdo dobrý jako tenista. Čeho si za těch třicet let cením nejvíc je, že z lidí, se kterými jsem dělal, tak z devadesáti procent, možná to procento bude i vyšší, zůstáváme celoživotními přáteli. Což je neskutečně cenné. A hrozně hezké. Když se potkáme, rádi se vidíme. Je to něco, čeho si na té své profesi cením asi úplně nejvíc. Ten vztah mezi hráčem a trenérem. Průnik k osobnosti toho člověka."

Za těch x let jsi určitě slyšel spoustu rad a názorů. Je nějaká konkrétní rada, která tě jako trenéra ovlivnila natolik, že se jí dodnes držíš?

"Neumím si teď vybavit, že by mě někdo nadchnul nějakou myšlenkou, která by mě někam výrazně posunula. Ale čím se třeba odlišuji od jiných trenérů je, že jsem si o sobě nikdy nemyslel, že jsem nějaký extra hráč. Vždycky jsem se nadchnul, jak „moje“ děti hrají a že já jsem ten, který jim pomáhá, aby hrály dobře, zlepšovaly se. Sám jsem o sobě neměl valné mínění a sebevědomí, ale byl to pro mě hnací motor, abych se lepšil, vzdělával. Zajímal se. Hezký vztah jsem měl při studiu trenérské jedničky s naším hlavním lektorem Františkem Zlesákem. On mi řekl větu, ze které mě tehdy zamrazilo: „Radku, ty máš na to, co děláš, obrovský talent.“ A když jsme se loučili, řekl mi: „Radku, já ti strašně přeju, abys byl v tom, co děláš, šťastný.“ Strašně mi pomohl."

Pokud bys mohl nakonfigurovat osobnost trenéra, který by tě nahradil, jaké klíčové vlastnosti byl měl mít, splňovat?

"Měl by to být někdo, kdo má hráčsky třeba divizní nebo i lepší úroveň, tím mám na mysli hráčské schopnosti, úderovou vybavenost. K tomu logicky musí být pedagog. Ve smyslu magnetu pro děti, zajímání se o ně, komunikace. Bez toho to nejde. A byl bych rád, kdyby to byl člověk, který má něco, čemu já říkám trenérské oko. Vysvětlím. Do určité doby jsem se díval na hru a na balonek. Což je dobré kvůli taktice. Ale když se v tom pitváš víc a víc, tak potom zjistíš, že se díváš na hráče, ale prohlížíš si ho, jak hraje. Prohlížíš si jeho zápěstí, předloktí. Jeho, dejme tomu, skluz. Ty se vlastně přestáváš dívat na balonek a začínáš chtě nechtě pořád vidět technické provedení úderů, včetně jeho možných chyb. Další věc. Trenér musí být – z podstaty – pracovitý. Nešidit sport. Už jenom stát pět až šest hodin na nohách, do toho pinkat, pomáhat sbírat míčky. Mluvit, mít nějakou energii, kterou přeneseš na lidi okolo. Ty potřebuješ být tím, kdo generuje energii. Tím děti nabudíš. Uvedu příklad. Jedním z pravidel v mé škole je, že když jsme na tréninku ve třech, trenér má za úkol sebrat třetinu balonků. Když ve dvojici, tak polovinu. Je to tvoje práce. A děti to na tobě vidí, že jste na stejné lodi."

V rámci své tenisové akademie nemáš závodní hráče v módu individuálních tréninků, ale stavíš je takřka výhradně ve dvojicích. Co je toho účelem?

"Mým mottem tréninku ve dvojicích je, že když se dělá pořádně, tak je dokonce i fyzicky náročnější než trénink individuální, kde se, s prominutím, profláká víc času. A zároveň variovat trénink do různých možností jde s jednotlivcem hůře než s dvojící. Takže když jde o jednotlivce, tak chtě nechtě bude trénink časem monotónní. A druhá věc. Vždycky jsem viděl, že když jsou lidi spolu, v té dvojici, a s trenérem, tak se cítí daleko lépe než když je tam mladý tenista s trenérem sám. Člověk je sociální tvor. To byl vlastně i důvod, proč vznikly klubové tréninky. Principem je to setkání, mít kamarádské vztahy."

Máš nějaké trenérské kolegy, souputníky, se kterými se třeba vídáš nějak pravidelně? A probíráte tenis, trendy, novinky?

"Hned v roce 1994, někdy na jaře, jsem byl horlivý se vzdělávat, takže jsem si udělal trenérskou trojku a hned vzápětí jsem se dal na trenérskou dvojku. Bavilo mě to. Pak jsem se přihlásil i na trenérskou jedničku, jezdil jsem tam dva roky. A tam to bylo skvělé, bylo nás tam třeba sedmdesát lidí, trenérů z celé republiky, z nichž se díky pravidelnému potkávání stali velcí kamarádi. Hodně se toho probralo. Seděl jsem v lavici třeba s Petrou Langrovou-Píchalovou, manželkou Miroslava Černoška. Velké kamarádství jsem navázal s Ivou Vlkovskou z Pardubic, obrovské přátelství mě pojilo s Jindrou Šrejmou. Byl to takový hezký post-studentský život. Za tu dobu se z tenisového prostředí znám víceméně se všemi."

A propos - kdybys nebyl trenérem, čím by ses živil?

"No… Podle mě bych pravděpodobně skončil u podnikání, i když mě to pak moc nebavilo, třebaže jsem si na tu dobu vydělával krásné peníze, měl jsem krámek s ovocem a zeleninou. Je možné, že bych někde skončil jako úředník. Nevím ale, jestli by mě to bavilo, naplňovalo."

Byla někdy příležitost z tenisu odbočit někam jinam?

"Byla, ale zase k tenisu, ovšem do zahraničí. Několik nabídek jsem měl. Kluci, kolegové, kteří se rozjížděli v cizině a pak tam někoho k sobě hledali. Tak ti mi nabízeli poměrně lukrativní nabídky.  Ale ten režim být tři týdny pryč a pak zase třeba tři týdny doma se mi úplně nezamlouval."

Jak moc se za těch třicet let změnily celkové podmínky pro tebe, pro děti?

"Vzpomínám na dobu, kdy jsem chodil Mílovi Chvátilovi (někdejší dlouholetý předseda TOSK Žamberk, rovněž hráč a trenér – pozn.) pomáhat s trénováním dětí do tělocvičny gymnázia. Chodit na tenis tenkrát znamenalo, že do tělocvičny přišlo šestnáct dětí a hrálo se na parketách. Když jsem v roce 1994 dostal nápad, že převezmu tréninky a budu je dělat a připravovat na profi bázi, dostal jsem se do tělocvičny průmyslovky v Letohradě. Tam je velmi rychlá guma, tam jsem začal. Pak jsem přesedlal do nóbl podmínek nafukovací haly. To bylo tehdy wow, nic lepšího nebylo. Připadali jsme si jako králové. Což znamenalo, že jsem tam trávil čas někde mezi 8-13 stupni celsia v péřové bundě (smích). Pak bylo období, kdy jsem se zase dostal do tělocvičny Žirafa, kterou nechal Míla Chvátil jako starosta postavit. Tam jsem organizoval tréninky poté, kdy jsme se s bráchou rozdělili. Pak následoval skok na kanadskou antuku. Všude větší čistota. A teď nová hala, řekl bych, evropských parametrů."

Tématem na samostatný rozhovor by bylo povídání o fenoménu zvaném „tenisový rodič“. Definoval bych ho tak, že je to osoba, která se nějakým způsobem podílí na sportovní cestě malého/mladého tenisty, podporuje ho, doprovází na turnaje. Jaký typ rodiče upřednostňuješ? Takového, který to nechává pouze a jen na tom dítěti? A nebo ambiciózního, který plánuje všechno všem?

"Oba přístupy jsou extrémní. Dítě potřebuje od rodiče, třeba v nějakých krizových momentech, podpořit. Ambiciózní rodič dělá to neštěstí, že začne ignorovat trenéra a staví se do role jakéhosi manažera týmu. A manažeruje i toho trenéra. To znamená, že začne tu trojici ovládat. A už to není nějaký demokratický a vyvážený přístup tří osob, včetně toho hráče, kdy je nutné vnímat a respektovat i jeho názor, aby nedošlo k tomu, že třeba nastane syndrom vyhoření nebo něco podobného. Je nutný vzájemný respekt a spolupráce."

Dokázal bys vybrat hráče, kterého jsi trénoval a jsi na něj nejvíc hrdý? Jedno jméno…

"Kamil Kaleta, hráč, kterého jsem vedl až do jeho devatenácti let. Zažil si i turnaje kategorie futures, prosadil se až na 7. místo polského žebříčku. Kluk z velmi skromných poměrů. Skvělý tenista, ale zároveň skvělý člověk. Rád bych tady ale uvedl ještě jedno jméno, a to Dominika Jedličku. On nejvíc odpovídá filosofii mojí tenisové školy. Kluk, který v dětském věku nesbíral úspěchy, ale láska k tenisu mu postupně umožnila zlepšit se natolik, že se z něj stal hráč divizní úrovně. I když měl možnost klub opustit, zůstal a pomáhal ostatním. Už jako velmi mladý převzal odpovědnost za celý dospělý tenis. Zapojil se do vedení klubu, obětavě jezdí po svojí práci pomáhat s tréninky. Abych to shrnul – pro mě tohle všechno znamená vlastně mnohem víc, než Kamilovo sedmé místo polského žebříčku." 

Radku, máš ve své profesní cestě trenéra nějaký moment, který, kdybys mohl vrátit zpátky, tak to uděláš a rozhodl by ses jinak? 

"Já jsem spíš zůstal věrný svým hodnotám. Racionálně jsem si zdůvodnil, kdo a co jsem, co dělám, kde to dělám. Když jsme se třeba rozdělili s Ríšou (starší bratr – pozn.), bral jsem to tak, že jsem zůstal věrný TOSKU, kde jsem vyrostl. Když dnes přijdu do areálu a podívám se, jak vypadá, jak je zabezpečený provoz, jak funguje výbor, který se schází a diskutuje, mám z toho radost. Kéž by to takhle fungovalo dál. Rád bych u toho ještě pár let vydržel a byl toho součástí." 

Udělej prosím na závěr nějaké „promo“ a nalákej rodiče malých dětí, kteří uvažují o tenisu jako o sportu pro své ratolesti. Proč by si měli vybrat právě tenis, zkusit ho?

"Za prvé – tenis vnímám jako noblesní hru, je to bezkontaktní sport. Je to fair play sport. Za druhé si myslím, že tenis klade ty nejvyšší nároky na schopnosti lidí, hraje se vlastně v 3D prostoru, běhá se, u toho máchá rukama, hledá se předmět, který různorodým odskokem letí pokaždé jinak… Každý míč je vlastně neopakovatelný originál, má jinou rotaci, jinou rychlost. Do toho propojení s psychikou. Je to neuvěřitelný mix, který je potřeba pro to, aby byl člověk dobrým hráčem. A to tenis nabízí. Jeden ze zajímavých názorů, který jsem někde četl nebo slyšel, je, že tenis je vlastně takovým bezkontaktním boxem. Je to ve svém jádru tvrdý sport. Pak bych řekl, že strašně brutálně dává pocítit syrovost neúspěchu. Přijde mi, že děti dnes vyrůstají ve zbytečně komfortní zóně a že tenis je jednou z posledních věcí, která nabízí zažít poznání, jestli jsi něco udělal správně nebo špatně a dostat na to odpověď. Ano, děti se mají chválit a obdivovat, ale nemohu přece, když někdo něco fláká, ignoruje nebo se nekontroluje, tak mu to neříct. A tenis funguje jako skvělý výchovný pomocník. Tenis pomáhá vychovávat, když se dělá správně. Člověk má díky tenisu šanci poznat sám sebe. Co je na něm neuvěřitelně pěkné je, že kdykoliv dosáhneš jakékoliv úrovně, tak stačí, když se obklopíš podobnou úrovní hráčů a už zažiješ to „vyrovnano“, emoce, napětí. Radost i bolest."